Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1665/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Martinem Sochorem, advokátem, AK se sídlem v Praze 7, Veletržní 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 3. 5. 2012 se R. M. (dále též "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též jen "nalézací soud") sp. zn. .

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. vyplývají následující skutečnosti.

Dne 8. 11. 2011 nalézací soud ve veřejném zasedání usnesením rozhodl, že odsouzený vykoná trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců uložený mu trestním příkazem téhož soudu ze dne 16. 5. 2008).

Dne 6. 12. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení nalézacího soudu ze dne 8. 11. 2011 jako nedůvodnou zamítl.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími a v řízení jejich vydání předcházejícím byla porušena práva zaručená a 2 a d (dále jen " ").

Nalézacímu soudu stěžovatel vytkl, že vycházel z důkazů ve veřejném zasedání neprovedených, tj. z údajné zprávy jeho matky, přičemž dovodil, že se skrýval. Nalézací soud dále rozhodl na základě důkazu, s nímž nebyl seznámen, který nebyl proveden a nepřihlédl k navrhovanému důkazu, čímž stěžovatele zkrátil na právu na spravedlivý proces a porušil y.

Stížnostnímu soudu stěžovatel vytkl, že nevyčkal odůvodnění stížnosti a rozhodl o ní dříve, než obhájce mohl nahlédnout do spisu a stížnost doplnit, v důsledku čehož byl stěžovatel zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces; rovněž byl zbaven možnosti předložit stížnostnímu soudu další y prokazující, že se neskrýval a že změnu adresy bydliště řádně ohlásil.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Tvrzení o porušení základního práva na osobní svobodu zaručeného článkem 8 odst. 1 a 2 y resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným s ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl zbaven osobní svobody (byť jen podmíněně) již v předcházejícím řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení; ústavnost tohoto řízení byla předmětem dřívější ústavní stížnosti stěžovatele projednané v řízení

sp. zn.

a odmítnuté pro zjevnou neopodstatněnost.

K projednání tudíž zbývá tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces v řízení podle ustanovení tr. řádu a .

Obecné principy spravedlivého procesu ve vztahu k řízení, zda se podmíněně odsouzený osvědčil podle § 330 odst. 1 tr. řádu a § 83 odst. 1 tr. zákoníku

V řízení o posouzení, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, tj. zda vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, nutno vzít v úvahu, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v hlavě páté y, resp. Úmluvy, musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení, jak bylo naznačeno již výše.

I když se v tomto následném řízení nejedná o rozhodování o vině a trestu ve smyslu y, resp. o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, nutno i na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté y, resp. Úmluvy (srov. nález ze dne 30. 5. 2006

sp. zn.

, N 109/41 SbNU 357). Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit (srov. nález ze dne 4. 9. 2002

sp. zn.

, N 109/27 SbNU 213, a tam citovaná rozhodnutí. Skutkové a právní posouzení řádného života a vyhovění uloženým podmínkám je ovšem výlučnou věcí obecných soudů a Ústavní soud není povolán je nahrazovat svým vlastním hodnocením.

Ústavní soud z vyžádaného spisu shledal, že stěžovatel i jeho obhájce byli osobně přítomni na veřejném zasedání nalézacího soudu dne 8. 11. 2011 a mohli uplatňovat veškerá svá procesní práva. Z faxové zprávy předsedy senátu stížnostního soudu ze dne 2. 11. 2011 (č. l. 158) plyne, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo obhájci doručeno již dne 18. 11. 2011, takže měl do nařízení neveřejného zasedání stížnostního soudu dne 6. 12. 2011 dostatek času k odůvodnění stížnosti; navíc mu předsedou senátu stížnostního soudu bylo umožněno vyjádřit se elektronicky (e-mailem) do 5. 12. 2011.

Ústavní soud z napadených rozhodnutí shledal, že nalézací i stížnostní soud svá skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry ohledně splnění podmínek pro rozhodnutí, že se uložený trest odnětí svobody vykoná, v souladu s požadavky spravedlivého procesu ve svých napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily; proto mu po celkovém posouzení spravedlivosti procesu nezbylo než konstatovat, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nelze označit za "svévolná."

Porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.

S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu