Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 911/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2019 č. j. -439 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2018 č. j. -413, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Dne 14. 3. 2019 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaných usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), neboť je přesvědčen, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle a 36 odst. 1d (dále jen ""), a písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a Protokolu č. 4 k Úmluvě.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem městského soudu ze dne 27. 3. 2013 č. j. -226 uznán vinným z trestného činu vydírání a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let. Jelikož stěžovatel ve zkušební době opakovaně spáchal trestný čin zanedbání povinné výživy, městský soud usnesením ze dne 27. 11. 2017 č. j. -374 rozhodl, že podmíněné odsouzení bude sice nadále ponecháno v platnosti, avšak stěžovateli bude prodloužena zkušební doba o jeden rok [ ve spojení s ].

3. Městský soud následně rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením, že stěžovatel se ve zkušební době neosvědčil, pročež se mu nařizuje výkon trestu odnětí svobody ( věta první za středníkem ). V odůvodnění poukázal na to, že stěžovatel se ve zkušební době opakovaně dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy, dlužné výživné neuhradil, nadále řádně neplatí výživné a navíc měl spáchat přestupek podle , o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (dále jen ""), neboť podával alkoholické nápoje nezletilé osobě, která se následně v opilosti zranila. Krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatelovu stížnost proti usnesení městského soudu zamítl. Ztotožnil se hodnocením prvostupňového soudu stran stěžovatelova nikoli řádného způsobu života ve zkušební době, jakož i se závěrem, že stěžovatel se ve zkušební době neosvědčil. Pro úplnost lze dodat, že několik týdnů po vydání ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu bylo Krajským úřadem Zlínského kraje (dále jen "krajský úřad") zrušeno rozhodnutí správního orgánu o tom, že stěžovatel spáchal shora uvedený přestupek, a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyly splněny podmínky pro přeměnu podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný. Zaprvé, ve vztahu ke spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy a následného neplnění soudem uložených povinností ve zkušební době uvádí, že jeho zdravotní stav a majetkové poměry mu neumožňovaly platit výživné ve stanovené výši a plnit soudem uložené povinnosti. Na základě těchto skutečností proto dle jeho názoru nelze uzavřít, že ve zkušební době nevedl řádný život. Zadruhé, stěžovatel je přesvědčen, že skutečnosti, jež jsou mu městským a krajským soudem vyčítány, jsou zcela jiného charakteru než trestný čin vydírání, za který mu byl uložen trest odnětí svobody, pročež mu je nelze přičítat k tíži. Zatřetí, stěžovatel poukazuje na to, že již v době, kdy obecné soudy rozhodly o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti a prodloužení zkušební doby o jeden rok, jim bylo známo, že ve zkušební době spáchal trestný čin zanedbání povinné výživy. Ústavní stížností napadená rozhodnutí však byla přijata až v době, kdy dle vlastních slov vedl řádný život. Navíc zdůrazňuje, že rozhodnutí správního orgánu o spáchání přestupku bylo nakonec z procesních důvodů zrušeno krajským úřadem. Ze všech uvedených důvodů proto mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, práva nebýt zbaven svobody jinak než z důvodů, které stanoví zákon, a příp. práva nebýt uvězněn pro dluh.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná ( a contrario).

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y). Není součástí soustavy obecných soudů (y), pročež je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud naopak není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů a není oprávněn přezkoumávat, zda se orgány veřejné moci nedopustily pochybení v rovině podústavního práva nebo jiné nesprávnosti [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2019; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].

8. Stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti nastoluje několik otázek. První dílčí otázkou je, zda obecné soudy nevybočily excesivním způsobem z ustálené interpretace (relativně) neurčitého právního pojmu "řádný život" dle , když dovodily, že stěžovatel podmínku řádného života nesplnil, protože se ve zkušební době opakovaně dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy a neplnil soudem uložené povinnosti, mj. neuhradil dluh na výživném a nadále řádně neplnil svou vyživovací povinnost [viz ]. Stěžovatel se měl rovněž dopustit přestupku podle Aniž by Ústavní soud přehodnocoval skutkové závěry, jež vedly obecné soudy k rozhodnutí o nařízení výkonu trestu odnětí svobody [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2012], poznamenává, že ve světle výše uvedených skutečností se závěry obecných soudů nejeví jako excesivní nebo svévolné. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu o tom, že stěžovatel spáchal přestupek podle , bylo následně zrušeno krajským úřadem, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že tvrzené spáchání přestupku stěžovatelem bylo pouze jedním z vícera důvodů pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody.

9. Dále stěžovatel nastoluje otázku, zda obecné soudy poruší principy spravedlivého procesu, pokud nařídí výkon trestu odnětí svobody z důvodu, že stěžovatel se ve zkušební době dopustil trestného činu, přestupku nebo jiného deliktu, jenž je svou povahou odlišný od trestného činu, pro který mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že to sice může sehrát roli při posouzení, jestli byly splněny podmínky vyplývající z a jestli je nařízení výkonu trestu odnětí svobody s ohledem na specifické okolnosti případu přiměřené. Nicméně Ústavní soud nemůže souhlasit s názorem stěžovatele, že k přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný může obecný soud přistoupit pouze tehdy, dopustí-li se stěžovatel ve zkušební době typově stejného nebo srovnatelného trestného činu jako je ten, pro nějž byl odsouzen a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody [přiměřeně srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 7. 2010; viz také ŠÁMAL, P. a kol. . Edice velké komentáře. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. Str. 1036 - 1053].

10. Závěrem Ústavní soud stručně dodává, že dle judikatury Nejvyššího soudu i právní doktríny se při řešení otázky, zda se podmíněně odsouzený (stěžovatele) ve zkušební době osvědčil nebo nikoli, posuzuje jeho chování po celou zkušební dobu, včetně zkušební doby prodloužené, nikoli pouze po dobu jejího vybraného úseku.

1. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy neporušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, právo nebýt zbaven svobody jinak, než z důvodů stanovených zákonem, ani právo nebýt uvězněn pro dluh (nelze přitom přehlédnout, že stran údajného porušení posledně uvedeného základního práva stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné argumenty). Ústavní soud proto nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu