Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3897/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky Ing. A. M., zastoupené JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem Spálená 87/11, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -150 ze dne 30. 8. 2011, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -112 ze dne 11. 12. 2008 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. -58 ze dne 12. 3. 2008 a o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -150 ze dne 30. 8. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -112 ze dne 11. 12. 2008, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. , který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. -58 ze dne 12. 3. 2008 zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnictví dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. -112 ze dne 11. 12. 2008 změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech řízení a ve zbytku jej jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -150 ze dne 30. 8. 2011 odmítnuto z důvodu nenaplnění podmínky přípustnosti dle . Všechna výše uvedená rozhodnutí vycházela z právního názoru, že nebyly splněny podmínky pro tzv. hlavní intervenci dle , neboť ta přichází v úvahu tehdy, jestliže si třetí osoba činí nárok na věc nebo právo, o níž probíhá řízení mezi jinými osobami, což nebyl případ stěžovatelky. V řízení před okresním soudem vedeným pod sp. zn. , v němž stěžovatelka zamýšlela intervenovat, se žalobci R. Š. a I. H. domáhali určení, že jsou vlastníky každý jedné čtvrtiny nezkolaudované zpevněné plochy užívané jako parkoviště a účelová obslužná komunikace, nacházející se na pozemku parc. č. X v k. ú. Stará Boleslav. Stěžovatelka, které náležel spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku v rozsahu ideální jedné poloviny a která z tohoto titulu v řízení před okresním soudem vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalobců, s takto formulovaným petitem nesouhlasila, proto dne 10. 7. 2007 svou účast na řízení ukončila a následně se prostřednictvím hlavní intervence dožadovala určení, že všichni spoluvlastníci předmětného pozemku jsou i spoluvlastníky zpevněných ploch na něm se nacházejících, resp. že tyto zpevněné plochy tvoří součást pozemku a nejsou samostatnou stavbou ve vlastnictví třetí osoby. Obecné soudy ve vztahu k splnění podmínek hlavní intervence dovodily, že předmětem řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. byly pouze spoluvlastnické podíly žalobců, resp. že spoluvlastnický podíl stěžovatelky nebyl žalobou nijak dotčen, a dále že stěžovatelka nárokem uplatněným prostřednictvím hlavní intervence překročila rámec původního řízení, proto nemohla být její žaloba dle shledána důvodnou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z , , a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a y. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýkala, že se nedostatečně seznámil s obsahem dovolání a nevypořádal se s právními otázkami, které v něm byly vymezeny, a dále že nezohlednil obsah souvisejícího spisového materiálu, resp. že pominul, že řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. bylo již v době jeho rozhodování pravomocně skončeno. Dle názoru stěžovatelky posoudil Nejvyšší soud její věc po právní stránce nesprávně, a to jak pokud šlo o povahu zpevněných ploch, tak i o nároky uplatněné v žalobě, kterými se navíc zabýval pouze částečně. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že její návrh splňoval veškeré podmínky plynoucí z ustanovení , byl podán proti všem účastníkům původního řízení a představoval konečné řešení práva, o nějž v probíhajícím řízení šlo. Skutečnost, že otázka, která byla předmětem řízení vedeného pod sp. zn. , musí být řešena za účasti všech spoluvlastníků, byla potvrzena mimo jiné i rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. -129 ze dne 15. 4. 2010, jímž bylo uvedené řízení pravomocně skončeno. Dle názoru stěžovatelky byla napadená rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná, nereagovala na stěžovatelkou předkládané důkazy a opírala se o věcně nesprávné argumenty, což v celkovém souhrnu zakládalo významné porušení principů spravedlivého procesu. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. -150 ze dne 30. 8. 2011, rozsudek krajského soudu č. j. -112 ze dne 11. 12. 2008 a rozsudek okresního soudu č. j. -58 ze dne 12. 3. 2008 svým nálezem zrušil. Stěžovatelka dále podotkla, že v důsledku nesprávného posouzení věci samé byla rovněž protiprávně zavázána uhradit ostatním účastníkům náklady řízení. Právě s ohledem na tuto povinnost stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Nejvyššího soudu č. j. -150 ze dne 30. 8. 2011 a rozsudku krajského soudu č. j. -112 ze dne 11. 12. 2008 až do okamžiku vydání konečného rozhodnutí o ústavní stížnosti.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Z obsahu ústavní stížnosti bylo patrné, že si stěžovatelka mylně vyložila ratio decidendi napadených rozhodnutí, z čehož pak plynuly její námitky, které se však v převážné míře míjely s podstatou věci. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy považovaly za rozhodné, že předmětem řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. byly toliko podíly ostatních spoluvlastníků, na které si stěžovatelka žádný nárok nečinila. Z toho pak následně dovodily, že nebyla splněna podmínka uvedená v , dle níž je hlavní intervence přípustná tehdy, jestliže si intervent činí nárok na věc nebo právo, o něž je veden spor mezi jinými osobami. Vzhledem k tomuto právnímu posouzení již bylo z hlediska obecných soudů nadbytečné zabývat se tím, zda bylo stěžovatelkou požadované určení týkající se charakteru zpevněných ploch a jejich vlastnického režimu důvodné, neboť takový nárok dle názoru obecných soudů překračoval zákonný rámec hlavní intervence. Stěžovatelka naproti tomu z napadených rozhodnutí nesprávně vyvozovala, že obecné soudy posoudily její určovací nárok jako meritorně nedůvodný a tedy že považovaly zpevněné plochy za samostatnou věc v právním smyslu. Nic takového však z rozhodnutí obecných soudů nevyplývalo, a proto výtkám stěžovatelky, upínajícím se k těmto domnělým závěrům obecných soudů, nebylo možno přisvědčit.

Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti byla relevantní toliko otázka, zda závěr obecných soudů o nenaplnění podmínek hlavní intervence dle z ústavněprávního hlediska obstojí. Jelikož se jednalo o problém výkladu ustanovení tzv. "jednoduchého" práva, bylo především věcí obecných soudů, aby se s touto otázkou vypořádaly, což tyto v odůvodnění svých rozhodnutí učinily. Stěžovatelka však se závěry obecných soudů nesouhlasila a tvrdila, že v důsledku nesprávného právního posouzení věci bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, resp. další práva s tímto ústavně zaručeným právem související. Ústavní soud v tomto ohledu podotýká, že dle jeho ustálené judikatury může v souvislosti s nesprávným právním posouzením věci dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v nyní projednávané věci zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatelky řádně zabývaly a své právní závěry, vedoucí k zamítnutí její žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily. Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s názorem obecných soudů neztotožnila a předložila vlastní alternativní výklad relevantní právní normy, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.

Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle . Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu