Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1475/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 č. j. -231 a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009 č. j. -190, a Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 1. 2009 č. j. -126, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jejích základních práv zaručených článkem 11, článkem 36 a článkem 37 odst. 3 d (dále jen " "), dále článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkovým protokolem č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. se podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2009 č. j. -190, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 1. 2009 č. j. -126, jímž bylo jednak určeno, že výlučným vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemkových parcel je Česká republika (žalobkyně), a jednak zamítnuta vzájemná žaloba stěžovatelky (žalované) o určení, že vlastnicí těchto parcel je ona. Přisvědčil soudu prvního stupně, že stát, který nemovitosti nabyl vyvlastněním od právních předchůdců stěžovatelky a postavil na nich obchodní středisko a příjezdovou komunikaci, nebyl o vlastnictví k nim připraven pozdějším dodatečným projednáním dědictví po právních předchůdcích stěžovatelky, a nemovitosti ani nemohly být stěžovatelkou vydrženy, jelikož je fakticky neměla v držbě a také její dobrá víra byla vyloučena s ohledem na uvědomovanou existenci vyvlastnění, okolnosti dědického řízení a pozdější stěžovatelčino chování.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 2. 2012 č. j. -231 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že neformulovala žádnou otázku zásadního právního významu, jestliže kritiku právních závěrů odvolacího soudu založila na výtkách vztahujících se k jeho závěrům skutkovým. Co do posouzení stěžovatelčiny dobré víry dovolací soud odkázal na výstižné rozhodnutí odvolacího soudu.

Oproti tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že i pokud by jí vlastnické právo k nemovitostem nebylo platně přiznáno rozhodnutím o dodatečném projednání dědictví, nemovitosti vydržela. Svou dobrou víru opírá o existenci právního titulu a opakované výpisy z katastru nemovitostí ujišťující ji o jejím vlastnickém právu, a držbu nemovitostí dokládá tím, že se účastnila řízení o vytyčování nových hranic sporných pozemků, uzavírala smlouvy a plnila daňovou povinnost ohledně nich, jakož i o skutečnost, že žalobkyně s ní jako s vlastnicí těchto nemovitostí jednala. Stěžovatelka také zpochybňuje řádnost vyvlastnění tvrzením, že nebylo prokázáno poskytnutí náhrady jejím právním předchůdcům a rozhodnutí o vyvlastnění nebylo nikdy řádně zaevidováno. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že neposkytl ochranu jejím subjektivním právům, když dovolání bez dalšího odmítl jako nepřípustné. Konečně stěžovatelka namítá, že se jí nedostalo rovného postavení účastníka řízení, což dovozuje z toho, že Česká republika je ve sporech o vlastnické právo k nemovitostem téměř stoprocentně úspěšná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Krajský soud postihl rozhodné aspekty stěžovatelčiny věci v úplnosti, a zabýval se všemi okolnostmi významnými pro posouzení dobré víry stěžovatelky a existence držby sporných nemovitostí jak stěžovatelkou, tak státem. Postačí proto odkázat na detailní a přesvědčivé odůvodnění jeho rozhodnutí.

Ani Nejvyššímu soudu nelze vytknout pochybení při rozhodování o stěžovatelčině dovolání, neboť v něm vskutku žádnou právní otázku neformulovala, ale toliko se domáhala všeobecného přezkumu rozsudku odvolacího soudu.

Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že se jí nedostalo v řízení postavení rovného. Stěžovatelka ji zakládá na vlastní domněnce o obecně vyšší úspěšnosti státu v majetkoprávních sporech, aniž by jakkoli poukazovala na konkrétní okolnosti průběhu řízení, jehož byla účastníkem.

Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu