Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1297/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele J. S., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Klárou Veselou Samkovou Ph.D., Španělská 6, Praha 2, proti výroku II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2007 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 4. 5. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel podal dne 2. 6. 2000 k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu osobnosti. V žalobě uvedl, že dne 5. 6. 1998 odvysílala TV Nova nepravdivou zprávu o činnosti stěžovatele v době jeho působení ve funkci velvyslance v Australském společenství a na Novém Zélandu. Následkem této zprávy vznikly stěžovateli společenské a pracovní potíže, a dále i potíže existenční a narušení v soukromém životě. Stěžovatel se proto domáhal na žalované omluvy a finančního zadostiučinění ve výši 2.000.000,- Kč. Žaloba byla městským soudem zamítnuta. Po podání odvolání Vrchní soud v Praze napadený rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna uveřejnit prohlášení svého tiskového mluvčího a doručit jej České tiskové kanceláři. V části týkající se nemajetkové újmy byl rozsudek prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po kasačním rozsudku vrchního soudu rozhodoval dne 30. 3. 2007 ve věci opět Městský soud v Praze, který opět určil, že žalovaná je povinna uveřejnit prohlášení svého tiskového mluvčího v písemné podobě a doručit jej České tiskové kanceláři, současně městský soud rozhodl i o náhradě nemajetkové újmy, a to tak, že návrh zamítl. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 11. 12. 2007 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. tak, že řízení o dovolání proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2007 zastavil a proti výrokům I. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007 návrh odmítl.

Stěžovatel ve svém návrhu brojí proti nepřiznání přiměřeného zadostiučinění ze strany obecných soudů. V souvislosti s uvedeným poukazuje na délku soudního řízení a též některé nálezy Ústavního soudu (

,

), z nichž dovozuje, že je-li primární způsob zadostiučinění v době rozhodování natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je povinností soudu pečlivě zvážit přiznání zadostiučinění. Další argumentace stěžovatele pak vychází z nepoměru mezi dobou, kdy došlo k zásahu do osobnostních práv a dobou, kdy se stěžovatel domohl morální satisfakce. Vzniklý nepoměr měly soudy zvážit při svém rozhodování o návrhu na přiznání finančního zadostiučinění, což však neučinily. Obecné soudy neměly pochyb o tom, že v daném případě došlo k porušení osobnostních práv jednotlivce, přesto však návrhu na přiznání zadostiučinění nevyhověly.

III.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů státní moci a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není součástí soustavy obecných soudů ani orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Jádrem předmětné ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda obecné soudy neměly stěžovateli přiznat též částku 2.000.000,- Kč z titulu náhrady vzniklé nemajetkové újmy, a to za situace, kdy k pravomocnému skončení řízení došlo po více než sedmi letech. Poukaz stěžovatele na relevantní judikaturu Ústavního soudu lze považovat částečně za přiléhavý, neboť délku soudního řízení nelze považovat za standardní.

Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tyto se otázkou finanční kompenzace stěžovatele zabývaly, nicméně na podkladě provedeného dokazování dospěly k závěru, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi dehonestující zprávou TV NOVA a nezískáním nové pracovní pozice.

Při posuzování toho, zda morální satisfakce může s ohledem na plynutí času odčinit vzniklou újmu nebo zda je třeba se přiklonit spíše k finanční satisfakci, nelze dle náhledu Ústavního soudu postupovat zcela mechanicky, ale v tom kterém případě je nezbytné vyvážit míru a intenzitu zásahu do práv stěžovatele. V předmětném případě, jak stěžovatel sám uvádí, došlo k odvysílání nepravdivé zprávy dne 5. 6. 1998, přičemž satisfakce se počal domáhat až žalobou ze dne 2. 6. 2000, tj. po dvou letech. Za takového skutkového stavu by poskytnutí finanční satisfakce bylo lze považovat za přiléhavé, pokud by stěžovatel prokázal příčinnou souvislost mezi odvysílanou nepravdivou zprávou a tvrzenou nemateriální újmou, jak shora podáno, nic takového v řízení před obecnými soudy prokázáno nebylo. Zcela se zde míjí také ta část argumentace stěžovatele, podle níž má morální satisfakce význam pouze v případě, že "přijde okamžitě po poškozující informaci". Spatřuje-li stěžovatel ve zveřejnění negativní informace příčinu ukončení své diplomatické kariéry, nutno podotknout, že z místa diplomata byl odvolán počátkem roku 1998 a pracovní poměr byl ukončen dohodou ke dni 30. 4. 1998, tedy více jak dva měsíce před odvysíláním sporné informace.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud nepřistoupil k aplikaci zásad vyplývajících se shora citovaných nálezů Ústavního soudu a předmětný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu