Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2377/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. -35 ze dne 28. 11. 2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -57 ze dne 27. 8. 2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. - 83 ze dne 26. 5. 2010, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byla dne 13. 8. 2010 doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména " a d, d a Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a 2 d, , odst. 1, 2, 3 a 4 d [ve smyslu tohoto usnesení dále jen "Listina" - poznamenal Ústavní soud], respektive a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y ČR". Kromě kasace výše uvedených rozhodnutí stěžovatel žádá náhradu nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem.

V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí se přitom stěžovatel jako vlastník nájemního domu domáhal po nájemkyni bytu s dříve regulovaným nájemným, aby mu hradila na nájemném jím v žalobě stanovenou částku za metr čtverečný, a to ode dne podání jeho žalobního návrhu [budiž v této souvislosti doplněno, že nájemkyně v době podání žaloby hradila stěžovateli jednostranně zvýšené nájemné v souladu se , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a dále, aby mu uhradila jím žalovanou částku s příslušenstvím představující doplatek nájemného za poslední 3 roky, které podle stěžovatele mělo být placeno do podání žaloby v neregulované výši.

II.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.

Nad rámec výše uvedeného uvádí Ústavní soud následující:

Ze samotné ústavní stížnosti, zvláště pak ale z žaloby, jež vyústila v ústavní stížností napadená rozhodnutí (srovnej číslo listu 1 až 17 vyžádaného soudního spisu sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 7) je zřejmé, že stěžovatel se v judikatuře týkající se předmětné problematiky velmi dobře orientuje, včetně jejího vývoje. Stěžovateli (respektive jeho právní zástupkyni) je tak známo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. (publikované pod číslem 136/2009 Sb.), v jehož rámci se v záhlaví citované obecné soudy posuzující stěžovatelovo žalobní žádání pohybovaly. Zvýšení nájemného od 1. 1. 2007 tak přiznat nemohly s ohledem na shora , stejně tak jako nemohly zvýšit nájemné za období před podáním žaloby. Na druhou stranu bylo možno obrátit se se svým nárokem na náhradu škody v novém řízení na Českou republiku [srovnej k tomu rovněž přiměřeně závěr JUDr. V. Formánkové prezentovaný v odlišném stanovisku ke stanovisku pléna Ústavního soudu citovanému shora, rekapitulující tam zmíněná východiska Ústavního soudu k dané problematice].

Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. Proto nemohl Ústavní soud vyhovět ani stěžovatelovu návrhu na náhradu nákladů zastoupení [srovnej argumentem z opaku].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. května 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu