Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
74157.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 1279/12
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Petrem Konečným, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, V Tůních 1636/1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3831/2011 -163 ze dne 25. ledna 2012, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 207/2010 -98 ze dne 8. února 2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19/16 Cm 11/2006 -76 ze dne 18. května 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 2 odst. 2 , čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listin y a principu právní jistoty a zákazu zpětné retroaktivity domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 19/16 Cm 11/2006 -76 ze dne 18. května 2010 uložil stěžovateli zaplatit žalobci Mgr. Václavu Rožcovi, správci konkurzní podstaty úpadce Pro Tec cs, s.r.o. (dále jen "žalobce") částku 352.082,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 67.425,- Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 7 Cmo 207/2010 -98 ze dne 8. února 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 46.275,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 3831/2011 -163 ze dne 25. ledna 2012 odmítl a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ze strany Krajského soudu v Brně a následně Vrchního soudu v Olomouci byla nesprávně právně posouzena otázka účinků prohlášení konkurzu, když tyto dle § 13 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb. , o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání ") nastanou vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, který konkurz prohlásil a tímto okamžikem se dlužník stává úpadcem. Navrhovatel je přesvědčen o tom, že stanoví-li zákon výslovně, že účinky prohlášení konkurzu nastávají okamžikem zveřejnění na úřední desce soudu, nelze slovo okamžik nahrazovat pojmem den, jak své rozhodnutí měl zdůvodnit Vrchní soud v Olomouci. Pro tento svůj závěr pak stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá podrobnější argumentaci.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústav y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 , čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 269/99
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listin y, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústav y ČR). Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, a to především důvody pro stěžejní závěr o okamžiku nastoupení účinků prohlášení konkurzu a tedy pro obecnými soudy učiněný výklad ust. § 13 odst. 6 zákona o konkurzu a vyrovnání, v odůvodnění svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž jejich závěr o okamžiku nastoupení účinků prohlášení konkurzu koresponduje též závěru Nejvyššího soudu (který je na rozdíl od Ústavního soudu povolán ke sjednocování judikatury), vyjádřenému v jeho usnesení sp. zn. 29 Cdo 1728/2007 ze dne 28. května 2009. Ústavní soud, nemaje potřebu k těmto důvodům cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí, jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže stěžovatelovy námitky důvod ke kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí založit nemohly.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ).
V Brně dne 2. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu