Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3974/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 52, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2011 č. j. -63, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2011 č. j. -35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů vydaná v obchodněprávní věci, v níž byl účastníkem, neboť jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v d (dále jen "").

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 19. 7. 2010 č. j. -11, uložil stěžovateli, aby do tří dnů od jeho doručení zaplatil vedlejšímu účastníku částku 3447 697,- Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu nebo v téže lhůtě podal námitky.

Tentýž soud v záhlaví označeným usnesením stěžovatelovy námitky odmítl jako opožděně podané ( ). Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil ( )

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu směnečný platební rozkaz nebyl doručen, a proto mu lhůta k podání námitek dosud (ani) nezačala běžet.

V jednotlivostech poukazuje na to, že:

1/ Soud prvního stupně skutkové zjištění, že směnečný platební rozkaz mu naopak doručen byl, řádně neodůvodnil, čímž je jeho rozhodnutí "nepřezkoumatelné", a koliduje s judikaturou Ústavního soudu, kupř. nálezem

sp. zn.

. Nezdůvodnil rovněž, proč odmítl provést navržené důkazy, a k dokazování přistoupil až soud odvolací, kterému však nemohl - v rámci řízení před obecnými soudy - oponovat.

2/ Zjištění odvolacího soudu ohledně okolností "rozbalení" sporné zásilky "zasahují" do jeho práva na spravedlivý proces tím, že "vkládají svědkům do úst něco, co jimi nebylo vyřčeno".

3/ Příslušná doručenka, vztahující se k údajnému převzetí směnečného platebního rozkazu, nesplňuje náležitosti dané ustanovením , neboť údaj "-11 SPR+žal.+kop. SM" nepředstavuje řádné označení doručovaných písemností. Právnímu laikovi, kterým je, znemožňuje použití této nesrozumitelné zkratky ("SPR") si ověřit, zda se obsah zásilky s těmito údaji shoduje.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. O takovou situaci v dané věci nejde zjevně, a to ani ve vztahu k námitce směřující k ustanovení , neboť ani její přijetí by nemohlo na rozhodném závěru obecných soudů, že stěžovateli řádně doručená zásilka obsahovala kritický směnečný platební rozkaz, ničeho změnit.

Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště stěžovatelovy argumentace (viz body 1/ a 2/), kterou v ústavní stížnosti předestírá opětovně poté, co se s ní odvolací soud vypořádal způsobem, který má racionální a obhajitelnou základnu, a jehož výsledek je akceptovatelný. Z obšírného odůvodnění jeho rozhodnutí je též zřejmé, jakými úvahami se řídil při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěl ke konečným skutkovým závěrům, což je v rovině ústavněprávního přezkumu podstatné a zásadně postačující.

Co do úvah odvolacího soudu na straně jedné a stěžovatele na straně druhé ohledně "klíčového" místa otevření ("rozbalení") doručované zásilky se připomíná, že již v nálezu

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) Ústavní soud vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.

Tak tomu v dané věci není očividně.

Odvolací soud doplnil dokazování s ohledem na ustanovení , a v jeho implicitním úsudku, že nešlo o rozsáhlé dokazování, tvrzené porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces spatřovat zřejmě nelze; není též bez významu, že stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizoval, jakou oponenturu by v případě poskytnutí "širšího" procesního prostoru ke zpochybnění skutkových zjištění obecných soudů (kromě té, kterou již v řízení vznesl) poté mohl uplatnit.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu