Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 896/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., správce konkursní podstaty úpadce P. W., zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem Sadová 1585/7, Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. července 2009 sp. zn. a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a současně bylo porušeno i právo vlastnit majetek podle y.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. července 2009 ( -179) na základě žaloby M. K., bylo rozhodnuto, že blíže označené nemovitosti dům č. p. xxx a další parcely, vše zapsané na LV č. xxx, k. ú. Jablonecké Paseky, obec Jablonec nad Nisou, jsou vyloučeny ze soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce P. W. (dále jen "úpadce"). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. ledna 2010 ( -230) ve věci samé potvrdil předcházející rozhodnutí a změnil výrok nalézacího soudu co do nákladů řízení.

Stěžovatel ve věci podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. listopadu 2011 ( -291) odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel konstatoval, že ze zástavní smlouvy vyplývá jednoznačná vůle smluvních stran zřídit zástavní právo k nemovitostem, a to k zajištění pohledávky vyplývající ze smlouvy, jejíž výše může být vyjádřena jakoukoli měnou (Kč, ATS, DEM). Nejde tedy o zajištění dvou nezávislých nároků týkajících se dvou nezávislých obchodních případů, z nichž jeden vyplývá ze směnky znějící na ATS a druhý ze směnky znějící na DEM, ale o zajištění též pohledávky vyplývající ze smlouvy. Stěžovatel učinil závěr, že zástavní právo k nemovitostem zajišťovalo pohledávku ze smlouvy, i když nakonec byla směnečná suma vyjádřená nikoliv v ATS, ale v DEM.

Nad rámec uvedené argumentace stěžovatel tvrdil, že smluvní strany uzavírající smlouvu dne 8. června 1993 projevily vůli k doplnění smlouvy i zástavní smlouvy dvěma dodatky č. 1 ze dne 9. června 1993. Stěžovatel považuje za nepochybné, že v dodatku je vyjádřena vůle stran poskytnout ručení a zajistit případný regresní nárok dle uzavřené zástavní smlouvy. Po zpřesnění ručení byla změněna a doplněna v tomto smyslu i zástavní smlouva. Podle jeho názoru může zástavní právo vzniknout nejen k pohledávce, která existuje, ale i k takové pohledávce, která vznikne teprve v budoucnu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil s ryze formalistickým výkladem obecných soudů, které se nezabývaly obsahem projevené vůle a v rozporu s pravidlem vyloženým v judikatuře Ústavního soudu o rozumném a spravedlivém výkladu projevu vůle žalobě M. K. o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty nesprávně vyhověly.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že oběma rozsudky obecných soudů bylo zasaženo do práva stěžovatele vlastnit majetek zaručený y, neboť stěžovatel pravděpodobně nedosáhne takového uspokojení své pohledávky, jako by dosáhl v případě zajištění svého práva zástavním právem. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudky napadené ústavní stížností.

II.

Ústavní soud úvodem připomíná, že v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v ě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud dále podotýká, že pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci "podústavního práva" ( a , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).

Stěžovatel v prvé řadě napadá právní závěry, k nimž dospěl soud nalézací a odvolací ohledně zániku zástavního práva. V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, které dospěly k závěru, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 33/93, uzavřená dne 8. června 1993 mezi L. P. jako zástavcem a AB Bankou a. s. jako zástavní věřitelkou (dále jen "zástavní smlouva"), měla zajišťovat pouze pohledávku ze směnky znějící na 53 000 000 ATS, nikoli ze směnky znějící na jinou sumu či jinou měnu, neboť L. P. neprojevil v zástavní smlouvě vůli, aby pro případ zrušení směnky znějící na 53 000 000 ATS a jejího nahrazení směnkou znějící na 8 000 000 DEM byla zástavou zajištěna i pohledávka z této další směnky. AB Banka a. s. uzavřela s úpadcem 5 dodatků ke smlouvě o převzetí ručení ze dne 8. června 1993, na základě kterých pětkrát poskytla aval za závazky úpadce. Úpadce vystavil dne 9. června 1993 dvě vlastní směnky, první na částku 53 000 000 ATS, druhou na částku 8 000 000 DEM. Tato záruka byla po dohodě banky s úpadcem zrušena ustřižením avalu ze směnky vlastní vystavené úpadcem, když úpadce chtěl změnit částku v rakouských šilincích na německé marky.

Původně existující zástavní právo, jež zajišťovalo pohledávku AB Banky a. s. jako avala směnky, znějící na částku 53 000 000 ATS, již nesvědčí dalšímu nabyvateli směnky (REALIS- INVEST, s.r.o.) pro znehodnocení této směnky zrušením avalu AB Banky a. s. v důsledku zrušení obchodní operace úpadce a dále proto, že směnka byla převedena cesí nikoli rubopisem, v důsledku čehož nedošlo k převodu práv avala na dalšího majitele směnky.

Ústavní soud považuje za přiléhavou argumentaci, na níž svoje závěry postavil odvolací soud, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, a dále se s nimi ztotožňuje. Z obsahu odůvodnění vyplynulo, že jelikož AB Banka a. s. nikdy částku 53 000 000 ATS za úpadce neplnila, pohledávka banky, která by měla být zástavním právem zajištěna, neexistuje, a protože k zajištění jiné pohledávky zástava nesloužila, "není zde důvod pro realizaci zástavního práva". Záruka banky na částku 53 000 000 ATS neexistuje, protože záruka banky za 53 000 000 ATS zanikla odstřižením avalu od směnky, a proto bance pohledávka ve výši 53 000 000 ATS nevznikla. Jestliže nebylo prokázáno, že by AB Banka a. s. výše uvedenou sumu z titulu směnenčného rukojemství poskytla, nemohla z tohoto titulu bance vzniknout ani pohledávka, která mohla být uspokojena realizací zástavního práva. Pro soupis nemovitých věcí do konkursní podstaty úpadce není důvodu. Z pohledu Ústavního soudu je obsah ústavní stížnosti stěžovatelovou polemikou s podústavním právem, která nemá potřebný ústavněprávní přesah.

V této souvislosti poukazuje Ústavní soud rovněž na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva, bez ohledu na namítaný nebo autoritativně zjištěný skutkový stav, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle d (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 29. května 1997 (N 66/8 SbNU 149)). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě svoje interpretační metody vysvětlil a řádně objasnil, jaké důvody ho vedly k výkladu zákonných ustanovení. Z tohoto hlediska nelze žádné pochybení znamenající porušení práva na spravedlivý proces a potažmo práva na ochranu vlastnictví spatřovat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2012

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu