Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2211/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. K., 2) A. S., 3) M. Č., 4) L. K., 5) J. M., 6) nezl. L. K. a 7) nezl. R. K., všech zastoupených JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Praha 5, Lidická 28, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, čj. - 1760, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2009, čj. - 1685, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedených rozhodnutí, protože jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v d (dále " ") a y ČR. Současně požádali, aby Ústavní soud jejich věc přikázal jinému krajskému soudu.

K porušení jejich základního práva na spravedlivý proces došlo podle přesvědčení stěžovatelů tím, že obecné soudy neprovedly všechny jimi navržené důkazy. V rozporu s ustanovením neuvedly, z jakých důvodů se tak stalo. Vyhnuly se hodnocení již provedených důkazů a skutečností z nich plynoucích, svá skutková zjištění založily nikoliv na provedených důkazech, ale na spekulacích, které neměly v provedeném dokazování žádný podklad.

Přestože v dovolání uvedli jednotlivé dovolací důvody, dovolací soud na žádný z nich nereagoval, pouze ve velmi obecné rovině uvedl, že v daném případě dány nejsou. Dovolací soud neprávem zúžil naplnění dovolacího důvodu podle , což je v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Stěžovatelé poukázali na judikaturu Ústavního soudu, vyjádřenou v rozhodnutích

sp. zn.

,

,

,

,

a

.

Jedním z původních stěžovatelů byl i Ing. M. K., který v průběhu řízení (dne 16. 8. 2010) zemřel. Podle sdělení soudní komisařky JUDr. H. Č., která projednávala dědictví po zmíněném stěžovateli, jsou jeho dědici ze závěti nezletilé děti L. K. a R. K., obě v péči své matky M. K., které podle sdělení jejich právního zástupce na ústavní stížnosti trvají.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé žalobou podanou dne 18. března 1992 navrhli, aby Okresní soud v Náchodě uložil žalovaným povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti. Žalobu odůvodnili tím, že žalovaní zmíněné nemovitosti nabyli v r. 1966 v rozporu s tehdy platnými předpisy. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 12. 2008, čj. - 1652, bylo jejich žalobě vyhověno. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové, rozsudkem ze dne 23. 6. 2009, čj. - 1685, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatelů byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, čj. - 1760.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem.

Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé se v ní soustředili na rozbor jednotlivých skutkových zjištění obecných soudů, s nimiž nesouhlasí, přičemž zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřují v tom, že soudy neprovedly jimi navrhované důkazy a důkazy již provedené hodnotily nesprávně, případně neuvedly, proč k nim nepřihlédly.

Ve svých rozhodnutích týkajících se restitucí Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že smyslem , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období. Uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady, jejichž vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně subjektem, který odňaté věci od státu získal. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (stát poskytl ochranu např. tomu, kdo od něj nabyl věc v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz téhož zákona). Rozpor s platnými právními předpisy lze konstruovat z jakéhokoliv prvku protiprávnosti při nabývání věci (typicky kupní cena stanovená v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy), zvýhodnění je pak kategorií, v níž je třeba přihlížet k uplatnění kritérií při výběru nabyvatele. K tomu již Ústavní soud judikoval, že zvýhodňující způsob prodeje vyplývá také z toho, že prodej nemovitosti byl uskutečněn se zřejmým ohledem na stranické funkce a funkcionářské zásluhy kupce samého (srov. nález

sp. zn.

, ze dne 20. 2. 1996).

K naplnění podmínky restitučního nároku, zakotvené v § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, Ústavní soud již v minulosti přiřadil mj. i politickou angažovanost uchazeče, pokud byla kritériem vedoucím k jeho výběru. V nálezu

sp. zn.

, ze dne 24. 11. 2004 (N 177/35 SbNU 365), přitom spatřoval protiprávnost takového zvýhodnění na základě kritérií vyplývajících z tehdejšího, tj. komunistického práva.

Podobně i Evropský soud pro lidská práva, v rozsudku ve věci Otava proti České republice ze dne 27. května 2010, zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny zjistit, zda žalovaní jednali či nejednali v dobré víře, zda využili nebo zneužili svého postavení, nebo zda se dopustili jednání v rozporu se zákonem. Právní úprava by měla umožňovat brát ohled na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. Obdobně ve věcech Pincová a Pinc proti České republice (č. 36548/97, 5. listopadu 2002) a Pešková proti České republice (č. 22186/03, 26. listopadu 2009), kde byli stěžovatelé zbaveni majetku pouze proto, že kupní cena, která jim byla stanovena znalcem jmenovaným státem, byla nižší než cena odpovídající tehdejší právní úpravě.

S ohledem na výše uvedené bylo v projednávané věci rozhodujícím, zda obecné soudy dostály své povinnosti přezkoumat, zda nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů označených nemovitostí při uzavírání kupní smlouvy, ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy této otázce věnovaly dostatečnou pozornost a přiléhavě odůvodnily, proč u žalovaných takovéto protiprávně zvýhodňující okolnosti neshledaly. Pokud v posuzovaném případě obecné soudy postupovaly na základě podrobně zjištěného skutkového stavu a vyvozené právní závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily, pak nelze dovozovat svévoli v rozhodování či extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, jež by zásah Ústavního soudu odůvodňoval. Uvedené platí podobně i pro námitky stěžovatelů směřující proti závěrům dovolacího soudu ohledně naplnění jednotlivých dovolacích důvodů.

Pro úplnost je nutno uvést, že porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat jen v tom, že soud nevyhoví všem navrhovaným důkazním návrhům, neboť jen jemu přísluší rozhodnout, které z nich provede a které nikoliv ( a 2 ). Za situace, kdy své úvahy dostatečně odůvodní, jak se stalo i v posuzovaném případě, Ústavnímu soudu nepřísluší provádět přezkum takového rozhodnutí ve stejném rozsahu jako např. obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, což stěžovatelé v podstatě požadují. V jejich věci se obecné soudy dostatečně zabývaly posouzením platnosti uzavřené kupní smlouvy, otázkou, zda došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí, včetně zjištění, zda kupní cena byla stanovena v souladu s tehdy platnými předpisy.

Lze uzavřít, že argumenty, které stěžovatelé vznesli v ústavní stížnosti, mají charakter polemiky s právními závěry obecných soudů čistě v rovině podústavního práva. Skutečnost, že s nimi nesouhlasí, nezakládá sama o sobě porušení jejich práva na spravedlivý proces. Z výše uvedených důvodů byla jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta podle , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu