Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 158/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. -32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že rozhodnutím, jakož i postupem soudu předcházejícím jeho vynesení, byl dotčen ve svém právu na přístup k soudu a ke spravedlnosti a v právu na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, garantovaných a odst. 2 d (dále jen " ").

Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -15, kterým bylo zastaveno řízení o jeho správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku. Dle závěru Nejvyššího správního soudu se tak stalo právem, když stěžovatel nezaplatil soudní poplatek ani s podanou žalobou ani na výzvu správního soudu, v níž byl o případných následcích nekonání poučen. V souladu s aktuální rozhodovací praxí postupoval městský soud správně, pokud výzvu doručoval pouze zástupci a nikoliv přímo stěžovateli. Podmínky pro zastavení řízení byly splněny. Když pak stěžovatel neuhradil poplatek ani do dne nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, tj. do 12. 8. 2011, ale učinil tak až 18. 8. 2011, plnil svou povinnost již pozdě.

Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí, řízení považuje za nezákonně zastavené. Městský soud v Praze dle jeho názoru pochybil tím, že výzvu k zaplacení soudního poplatku zaslal nikoliv jemu, ale jeho právnímu zástupci. Stěžovatel považuje zaplacení soudního poplatku za nezastupitelné jednání, a proto výzva k jeho zaplacení musí být adresována přímo účastníkovi řízení a nikoliv jeho právnímu zástupci. Odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. , a na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2000,

sp. zn.

, z nichž dovozuje povinnost vyzývat k úhradě poplatku samotného poplatníka.

Ústavní soud úvodem připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. To v daném případě také učinil. Ústavní stížnost přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud se otázkou doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku v minulosti opakovaně zabýval. Původní přístup, reprezentovaný např. nálezem

sp. zn.

(N 10/17 SbNU 83) nebo stěžovatelem uváděným nálezem

sp. zn.

(N 138/19 SbNU 253) byl takový, že výzvu k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samotnému. Nosným důvodem pro něj bylo, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Proti rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek, přičemž podle ustanovení , o soudních poplatcích, v tehdy platném znění, nebyl-li poplatek za řízení zaplacen účastníkem řízení ani na výzvu soudu ve lhůtě, kterou mu určil, bylo řízení po marném uplynutí lhůty soudem zastaveno. Vzhledem ke krátkým lhůtám ve výzvách byl tak účastník řízení zbaven možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci.

Plenárním nálezem ze dne 13. 11. 2007,

(N 193/47 SbNU 539), však Ústavní soud dosavadní rozhodovací praxi změnil a konstatoval, že usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví již není třeba doručovat též žalobci do vlastních rukou a že mu není upíráno právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu, který má přezkoumat rozhodnutí orgánu veřejné správy, pokud je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena toliko právnímu zástupci žalobce s procesní plnou mocí. Dospěl totiž k závěru, že vytvořením nového systému správního soudnictví spolu se současnou úpravou zákona o soudních poplatcích se situace zásadně změnila. Oproti předcházející právní úpravě, která umožňovala poplatek ze správní žaloby dodatečně zaplatit jen ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě, se nově výzvou stanovená lhůta fakticky prodlužuje ještě o dobu, kterou správnímu soudu trvá vydání usnesení, resp. jeho doručení. Zaplatit soudní poplatek a odvrátit zastavení řízení lze do okamžiku nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, tzn. ještě v den, kdy toto usnesení bylo doručeno. Navíc je nerozhodné, kdo skutečně poplatek zaplatí, tedy zda žalobce či jeho zástupce s procesní plnou mocí, neboť jde o zastupitelné jednání.

Napadený rozsudek Nejvyšší správního soudu s těmito závěry koresponduje a nelze než uzavřít, že žádné ze stěžovatelových základních práv porušeno nebylo. Proto byl návrh dle ustanovení odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu