Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3707/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele OSDA - ČR - OSEVA (organizační jednotky sdružení), se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Nádražní 532/157, zastoupeného JUDr. Jiřím Veckem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, K. Maye 250, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, č. j. -51, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. -34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť míní, že jimi byla dotčena jeho práva zakotvená v y, d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, což odůvodnil úsudkem, že "byl-li schopen opatřit si 17 000 Kč na nákup 34 akcií účastníka 1 (žalované společnosti ZRUP Příbram, a. s.), bylo v jeho možnostech opatřit si 1 000 Kč na soudní poplatek ze žaloby"; na tomto základě pak dospěl k závěru, že majetkové poměry stěžovatele důvod pro osvobození od soudních poplatků nezakládají ( , ).

Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Přijal jeho závěry a v jednotlivostech je dále rozvedl; konstatoval, že "protiplnění za 34 akcií účastníka 1", které vlastnil stěžovatel, a "které přešly při výkupu dle § 183i a násl. obch. zák. na účastníka 2 (Ing. M. Š.), činilo cca 10 000 Kč", což představuje "dostatečnou částku k zaplacení soudního poplatku ze žaloby v souzené věci, který činil jen 1 000 Kč".

V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že kalkulovaly pouze poplatek za návrh na zahájení předmětného občanského soudního řízení a opomenuly náklady, které si "pravděpodobně vyžádá dokazování", včetně zálohy na znalecký posudek ( ). Odpovídající námitky, které uplatnil v odvolání, Vrchní soud v Praze "zcela ignoroval", čímž porušil svoji povinnost vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2004), a současně mu odňal "soudní ochranu jen pro jeho majetkové poměry".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto rozhodného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení y (resp. Úmluvy), jímž je garantováno právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a výkladovou libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich interpretačnímu vymezení podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení není co zásadního vytknout.

Oproti očekáváním stěžovatele nelze dovodit ani absenci logického a srozumitelného odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů (zejm. soudu odvolacího), neboť se přiměřeným způsobem vyjádřily jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatele, jež byly zjištěny.

Stěžovatelova argumentace, kterou předjímá, že mu soud uloží povinnost složit zálohu na náklady důkazu, je procesně předčasná a aktuálně má jen hypotetickou základnu; již z tohoto důvodu nelze Vrchnímu soudu v Praze efektivně vytýkat, že reakce na odpovídající námitky stěžovatele je obsažena v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v předchozím rozhodnutí vydaném v projednávané věci.

Stojí za zaznamenání, že k otázce povinnosti k zaplacení soudního poplatku se ve srovnatelných procesních souvislostech vyslovil Ústavní soudu usnesením

sp. zn.

ze dne 9. 10. 2008, přičemž ústavněprávní deficit právní úpravy neshledal.

Se zřetelem k ustanovení se proto již jen připomíná, že k rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zdrženlivě, a vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov.

sp. zn.

); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov.

sp. zn.

,

,

) anebo, jak je předznačeno výše, situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz

sp. zn.

).

Že o takový případ zde nejde, je předznamenáno výše.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu