Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 28/12

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické - ze dne 3. dubna 2012

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti R. R. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011 č. j. -104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010 č. j. -94 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2009 č. j. -67, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody spočívající v ušlém zisku po dobu vazby a dalších nákladech souvisejících s trestním řízením, které skončilo zproštěním obžaloby, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011 č. j. -104 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010 č. j. -94 se ruší. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.

Část rekapitulační

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 1. 2012 se R. R. (dále jen "obviněný", "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o 284 242 Kč s příslušenstvím.

II. a)

Rekapitulace průběhu předcházejících řízení

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. vyplývají následující skutečnosti.

Řízení v trestní věci obviněného

3. Dne 5. 2. 2003 policejní orgán rozhodl o zahájení trestního stíhání obviněného pro trestný čin nadržování dle § 166 odst. 1 tr. zák., téhož dne změněný na trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák.; usnesením ze dne 6. 2. 2003 byl obviněný vzat do vazby. Proti žádnému z usnesení obviněný nepodal stížnost.

4. Dne 30. 6. 2004 Krajský soud v Praze obviněného uznal vinným trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků.

5. Dne 18. 11. 2004 Vrchní soud v Praze k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému zrušil a věc vrátil tomuto soudu.

6. Dne 25. 2. 2005 Krajský soud v Praze v hlavním líčení obviněného podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby; zprošťující rozsudek nabyl dne 8. 4. 2005 právní moci.

Řízení o náhradu škody

7. Žalobou podanou dne 8. 4. 2008 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") se žalobce domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") náhrady škody spočívající v ušlém zisku po dobu vazby, nákladech na obhajobu, nákladech na pořízení osobního automobilu a na jeho opravu, nákladech spojených s ukončením leasingové smlouvy vztahující se k tomuto automobilu a ztrátě na zisku z výdělečné činnosti, v celkové výši 284 242 Kč.

8. Dne 15. 5. 2009 nalézací soud rozsudkem č. j. -67 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění konstatoval, že žalobce nesplnil jednu ze základních podmínek pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vyplývající ze zahájení trestního řízení včetně vzetí do vazby, neboť nepodal proti žádnému z těchto usnesení opravný prostředek, přičemž právě tato skutečnost byla důvodem pro zamítnutí žaloby. Nalézací soud se neřídil právními závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. , neboť toto rozhodnutí považoval za zcela ojedinělé a obecně nerespektované v rozhodovací činnosti soudů.

9. Dne 8. 4. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 5. 2009 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; odkázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. sjednocující rozhodování o nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí. K nároku na náhradu škody za vazbu uvedl, že se jednalo o nárok evidentně promlčený.

10. Dne 18. 10. 2011 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění mj. uvedl, že právní úprava dovolání v civilních věcech předpokládá, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí; jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení danými zejména ustanovením V souzené věci dovolatel otázku, jež má podle jeho názoru mít zásadní právní význam, neformuloval, a dovolací soud tak neměl na co odpovědět. Dále konstatoval, že žádné ustanovení trestního řádu ani jiného právního předpisu neukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost poučovat obviněného o jeho případném budoucím nároku na náhradu škody. V duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt si měl dovolatel počínat tak, aby svým jednáním neohrozil nároky, které mu mohly do budoucna vzniknout; v jeho věci se nejednalo ani o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu.

II. b)

Průběh řízení před Ústavním soudem

11. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny a 3 d (dále jen " ") a y (dále jen " "). Poukázal na rozsudek dovolacího soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. a nálezy ze dne 13. 7. 2006

sp. zn.

(N 136/42 SbNU 91), ze dne 28. 8. 2007

sp. zn.

(N 133/46 SbNU 249) a ze dne 17. 6. 2008

sp. zn.

(N 108/49 SbNU 567). Uvedl, že stížnosti proti usnesením o zahájení trestního řízení a vzetí do vazby nepodal na radu svého obhájce, neboť ten je považoval za zjevně bezúspěšné; navíc jako cizinec nikdy nebyl výslovně upozorněn orgány činnými v trestním řízení na to, že nepodáním stížnosti ztratí nárok na případnou náhradu škody.

12. Stěžovatel opakoval, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jelikož došlo k nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými před obecnými soudy a soudem dovolacím na straně jedné a základními zásadami obsaženými v ě a ě, kterými se řídí celý právní řád.

13. Závěrem stěžovatel vyjádřil názor, že striktní požadavek obecných soudů na vyčerpání opravných prostředků se jeví jako přepjatý formalismus zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu y, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v zákona o odpovědnosti za škodu způsobem rozporným s článkem 4 odst. 4 y.

14. Nalézací soud, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

15. Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se zcela ztotožnil s právním názorem nalézacího soudu na posouzení podmínek pro uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti za škodu; konstatoval, že právní posouzení nároku stěžovatele odvolacím soudem bylo zcela v souladu s již sjednocenou rozhodovací praxí soudů a poukázal na rozsudek velkého senátu dovolacího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. . Ústavní stížnost považoval za zjevně neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí.

16. Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z čistě procesních důvodů (nevyhovění požadavkům kladeným a odst. 3 ), a nikoliv na základě názoru, který by byl v rozporu s nálezem ze dne 6. 12. 2011

sp. zn.

(N 204/63 SbNU 381).

17. Stěžovatel repliku k vyjádřením odvolacího a dovolacího soudu k ústavní stížnosti nepodal.

18. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejší účastník, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

19. Účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a protože ani Ústavní soud neměl za to, že by od téhož bylo možno očekávat další objasnění věci, postupoval dle ustanovení , o Ústavním soudu.

III.

Vlastní přezkum

20. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je nutno zčásti vyhovět z následujících důvodů.

21. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle y a základního práva na náhradu škody dle y neústavní aplikací ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu.

III. a)

K tvrzenému porušení y

22. Podle článku 36 odst. 1 y "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Citovaný článek, jemuž koresponduje Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zakotvuje základní právo na soud, které je součástí práva na spravedlivý proces. Jelikož předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že toto základní právo nebylo porušeno. Z ústavní stížnosti ani vyžádaného spisu Ústavní soud nezjistil žádný náznak porušení ostatních aspektů práva na spravedlivý proces vyplývajících z hlavy páté y, resp. Úmluvy, mj. práva na spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků.

III. b)

K tvrzenému porušení y

23. Podle y "Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem." Odstavec 4 citovaného článku zmocňuje zákonodárce k provedení tohoto základního práva úpravou podmínek a podrobností. Ústavní limity zákonodárci stanoví y, dle něhož zákonné meze dotčeného základního práva musí "šetřit jeho podstatu a smysl."

24. Ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu zní: "Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení."

III. c)

Judikatura Nejvyššího soudu

k odškodňování osob zproštěných obžaloby

25. Jak bylo již výše v bodě 15 poznamenáno, odvolací soud se řídil právními závěry obsaženými v rozsudku velkého senátu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. , v němž Nejvyšší soud sjednotil rozhodování o nároku na náhradu škody při zproštění obžaloby tak, že nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Tento rozsudek velkého senátu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011

sp. zn.

(viz níže).

III. d)

Judikatura Ústavního soudu k aplikaci y

26. Z řady rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž byl senát ve smyslu y vázán, lze poukázat na nálezy ze dne 19. 1. 2012

sp. zn.

(N 17/64 SbNU 171), ze dne 12. 1. 2012

sp. zn.

(N 12/64 SbNU 121),

sp. zn.

(N 10/64 SbNU 105) a

sp. zn.

(N 11/64 SbNU 113), ze dne 3. 8. 2011

sp. zn.

(N 140/62 SbNU 185), ze dne 2. 6. 2011

sp. zn.

(N 107/61 SbNU 599), ze dne 10. 3. 2011

sp. zn.

(N 42/60 SbNU 491) a ze dne 6. 12. 2011

sp. zn.

(N 204/63 SbNU 381) (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž posledně uvedeným rozhodnutím byl, jak je výše uvedeno, mj. zrušen rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. .

27. Z uvedené judikatury Ústavního soudu, od níž neměl potřebu se odchylovat a jejíž nosné důvody uvádí níže, senát rozhodující o ústavní stížnosti v projednávaném případě vycházel.

28. Každé trestní řízení, i při důsledném respektování presumpce neviny, představuje významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem [srov. nálezy ze dne 31. 3. 2005

sp. zn.

(N 67/36 SbNU 707) a ze dne 28. 8. 2007

sp. zn.

(N 133/46 SbNU 249)].

29. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení y, ale v obecné rovině především v y, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce.

30. Ústavní soud dále připomíná, že účelem y (stejně jako Úmluvy) není garantovat práva teoretická či iluzorní, ale práva skutečná a účinná; tak je tomu i u práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem zaručeného v y, byť je zřejmé, že Evropský soud pro lidská práva se ve své judikatuře vymezuje v podstatě toliko vůči vazbě uskutečněné v rozporu s až 4 Úmluvy a případné odškodnění za vazbu zákonnou v trestním řízení, které skončila zastavením či zproštěním obžaloby, ponechává zásadně na úvaze národního zákonodárce [srov. nález ze dne 6. 9. 2011

sp. zn.

(N 148/62 SbNU 277; 314/2011 Sb.)].

31. Při výkladu y a Úmluvy musí být brán ohled na jejich zvláštní povahu jako záruk lidských práv a základních svobod, což vyžaduje, aby jejich ustanovení byla vykládána a aplikována tak, aby se jednalo o záruky skutečné a účinné. Navíc každý výklad y a Úmluvy musí být souladný s jejich "obecným duchem" jako nástrojů určených k udržování a podpoře ideálů a hodnot demokratické společnosti.

IV.

Závěr

32. Jelikož námitka stěžovatele založená na tvrzení o porušení y byla již výše vypořádána, soustřeďuje se pozornost k druhé námitce obsažené v ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel dovolával y.

33. Ústavní soud připomíná, že nemá-li se sám jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu [srov. nález ze dne 11. 6. 2003 ve věci

sp. zn.

(N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)].

34. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro odklon od nosných důvodů uvedených výše a v nálezech citovaných shora v bodech 26 a 28. Nezbývá mu proto než konstatovat, že nalézací a odvolací soud se ústavní stížností napadenými rozhodnutími dopustily výkladové "svévole" (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2007

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz), jestliže za základ svých rozhodnutí pojaly závěr, že nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. usnesení o vzetí do vazby, stížnost; tím jmenované soudy ve svém důsledku porušily základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle y.

35. Nalézací a odvolací soud fakticky (ale chybně) dovodily, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. proti vzetí do vazby, se stěžovatel dobrovolně zbavil svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zaručeného v y.

36. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ani Úmluva nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zaručených základních práv, pokud to povaha takového práva nevylučuje. Nicméně má-li být vzdání se práva účinné, musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít (v souvislosti se vzdáním se některé ze záruk spravedlivého procesu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 9. 2009 ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, odst. 76 a násl., dostupný na http://www.echr.coe.int).

37. Ústavní soud dále připomíná, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, odst. 127, dostupný na http://www.echr.coe.int; Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2004).

38. Ústavní soud je toho názoru, že nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby (jak tomu bylo i v případě stěžovatele), k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů včetně dokazování a z důvodů jiných (§ 172 tr. ř.), než jsou stížnostní důvody uvedené v ustanovení § 145 tr. řádu; nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání není podmínkou jeho zastavení. Nebylo proto možné po stěžovateli rozumně požadovat, aby namítal nedůvodnost a v důsledku toho i nezákonnost trestního řízení již na jeho počátku s tím dopadem, že neučiní-li tak, nesplní hmotněprávní podmínku pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by být přípustná ani samotná ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.

39. Ústavní soud obdobně jako ve výše citovaném nálezu

sp. zn.

i nyní dodává, že za situace, kdy státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§ 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu], obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v citovaném nálezu [resp. nálezu

sp. zn.

ze dne 28. 4. 2009 (N 101/53 SbNU 279)] se tak i v této věci jeví striktní požadavek na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus, zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu y, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v zákona o odpovědnosti za škodu způsobem rozporným s y. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení zrušil.

40. Ústavní soud zrušil i napadené rozhodnutí dovolacího soudu, které by bez návaznosti na předchozí (zrušené) rozhodnutí odvolacího soudu zůstalo osamoceno a ztrácelo rozumný smysl, což by odporovalo principu právní jistoty [srov. např. nálezy ze dne 24. 11. 2005

sp. zn.

(N 210/39 SbNU 239) a ze dne 18. 3. 2010

sp. zn.

(N 60/56 SbNU 643)]. Pro uvedené považuje Ústavní soud za nadbytečné polemizovat s Nejvyšším soudem o tom, zda stěžovatel ve svém dovolání relevantně uplatnil dovolací důvod řádným vymezením otázky zásadního právního významu.

41. Protože zrušením rozsudku odvolacího soudu se vytváří prostor pro opětovné posouzení rozsudku nalézacího soudu, nezabýval se Ústavní soud ústavností posledně uvedeného rozhodnutí. Dle přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti je nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů; jinak řečeno, pokud je nálezem zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu a povahou napadeného rozhodnutí dovolacího soudu vytvořen procesní prostor pro ochranu základního práva či svobody uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí nalézacího soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [srov. nález ze dne 11. 12. 1997

sp. zn.

(N 159/9 SbNU 375)].

42. Ve znovuotevřeném odvolacím řízení otvírá se stěžovateli prostor pro ochranu jemu zaručených ústavních práv v rámci soustavy obecného soudnictví, pročež ústavní stížnost směřující proti rozsudku nalézacího soudu byla odmítnuta podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění (srov. výše citovaný nález

sp. zn.

).

43. Z výše uvedených důvodů lze uzavřít, že z pouhého a samotného nevyužití zákonného procesního práva podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. vzetí do vazby, nelze ústavně souladně dovodit, že stěžovatel se vzdal svého základního práva dle y; pokud tak učinil odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku ze dne 8. 4. 2009, porušil uvedené základní právo stěžovatele.