Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 256/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem Tábor, tř. 9. května 1282, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2011 č. j. -716, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení vlastnického práva zaručeného článkem 11 d (dále jen " ") a práva na spravedlivý proces dle jejího článku 36 odst. 1 zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jež obecný soud vydal v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu sp. zn. se podává, že Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 10. 6. 2011 č. j. -694 ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. 7. 2011 č. j. -710 zastavil řízení (výrok I.) o vypořádání společného jmění stěžovatelky a jejího bývalého manžela proto, že stěžovatelka, vzhledem k posléze dosaženému mimosoudnímu řešení sporu, vzala žalobu zpět. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za použití ustanovení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu (výrok II.), a jelikož bylo řízení vedeno v zájmu obou účastníků, každému z nich uložil povinnost uhradit České republice na náhradě nákladů řízení 32 663 Kč (výroky III. a IV.) představujících znalečné vyplacené za znalecké posudky, které byly v průběhu řízení podány.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2011 č. j. -716 výrok III. změnil tak, že stěžovatelka je povinna České republice uhradit na náhradě nákladů státu částku 30 663 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Poukázal mimo jiné na to, že námitky stěžovatelky ohledně kvality znaleckých posudků jsou v dané fázi řízení irelevantní.

Stěžovatelka je přesvědčena, že znalečné vyplacené znalci Ing. B. nepředstavuje účelně vynaložené náklady na straně státu, neboť jím vypracovaný znalecký posudek nesplňoval základní kvalitativní náležitosti dle zákona č. 36/67 Sb., a nemohl tak sloužit podkladem pro rozhodnutí (podle jejího názoru "byl k ničemu"). Vzhledem k tomu, že se vzdala práva na náhradu nákladů řízení, ačkoli byla v řízení úspěšná potud, že žalobu vzala zpět na základě uspokojení svých žalobních požadavků dohodou uzavřenou se svým bývalým manželem, je výrok soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků řízení správný; je však přesvědčena, že při rozhodování o náhradě nákladů státu je nutno vycházet z výsledku řízení a nikoli z toho, že žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Speciálně k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí o nákladech řízení dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Stěžovatelce lze přisvědčit, že kritérium "výsledku řízení" ve smyslu ustanovení není identické s hledisky "úspěchu ve věci" podle , a není ani automaticky ztotožnitelné s důvody rozhodování o nákladech mezi účastníky řízení podle věty druhé ; avšak hodnocení, zda a jakým způsobem ten který důkaz přispěl k dosaženému výsledku řízení (zde k podpoře žalobního tvrzení toho kterého účastníka a jeho průmětu do mimosoudního řešení sporu), jakož i hodnocení "odchylky" žalobního návrhu od dohody, jež vedla k jeho zpětvzetí, před Ústavní soud nepatří, a to - se zřetelem k výše vymezeným hranicím ústavněprávního přezkumu - očividně.

Nelze podléhat představě, že Ústavní soud je svým posláním soudem nákladovým, jestliže třetí opravná instance (dovolání) k dispozici není.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu