Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1666/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky H. T., zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 11. 2010, č. j. -220 , a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2011, č. j. -275, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení a y, , d (dále jen "Listiny), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o svěření dětí do pěstounské péče, jehož byla účastníkem.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. se podává následující.

Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 10. 2008, č. j. -3, bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byla nezletilá K. K. předána do péče Dětského diagnostického u v Hradci Králové, nezletilá A. K. a L. K. a nezletilá H. K. předáni do péče Kojeneckého u Svitavy.

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 4. 2009, č. j. , byla nařízena ústavní výchova nezletilých K., A., L. a H. K. Proti tomuto rozhodnutí podali rodiče nezletilých odvolání, které posléze vzali zpět a soud řízení usnesením ze dne 9. 9. 2009 zastavil (č. l. 106).

Trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2009, č. j. -138, jenž nabyl právní moci dne 17. 10. 2009, byl rodičům nezletilých H. K. (stěžovatelce) a J. K. uložen (každému) pro trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), c) trestního zákona trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 11. 2009, č. j. -129 , bylo v řízení o úpravu poměrů pro dobu po rozvodu manželství rodičů nezletilých dětí rozhodnuto tak, že se nařizuje ústavní výchova nezletilých K., A., L. a H. K.; rodiče nezletilých dětí se práva na odvolání (dne 16. 11. 2009) vzdali. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 1. 2010, č. j. -17, bylo manželství matky nezletilých H. K. (stěžovatelky) a jejich otce J. K. rozvedeno.

Rozhodnutím Městského úřadu Vysoké Mýto ze dne 2. 9. 2010 (č. l. 176) byli nezletilý L., A. a H. K. svěřeni s účinností od 2. 9. 2010 do péče budoucích pěstounů manželů L. a J. R.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 11. 2010, č. j. -220 , 1/ byly k návrhu manželů R. nezletilé děti L., A. a H. K. svěřeny do jejich společné pěstounské péče (výrok I), 2/ byla zrušena nařízená ústavní výchova nezletilých (výrok II), 3/ byl zamítnut návrh babičky nezletilých M. K. na svěření dětí do její pěstounské péče (výrok III), a konečně byl zamítnut i návrh stěžovatelky, aby nezletilé děti byly svěřeny do její výchovy (výrok IV). Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl soud na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že s ohledem na výchovné schopnosti rodičů je zjevné, že "bude nutné zabezpečovat formou náhradní výchovy péči dlouhodobě", přičemž manželé R. již delší dobu řádnou péči o děti zajišťují; ti mají zabezpečeny všechny podmínky pro řádnou výchovu dětí a dle vyjádření "OSPOD" jsou osobami vhodnými pro výkon této péče, deklarují ochotu umožnit styk nezletilých s jejich rodiči, a vůči matce (stěžovatelce) "již prokázali, že jsou schopni s ní komunikovat a styk s nezletilými dětmi jí umožnit". Návrh stěžovatelky, aby děti byly svěřeny do její péče, soud, poté co odmítl doplnění dokazování zprávou z manželské poradny a jejím pracovním hodnocením (viz protokol o jednání na č. l. 218), zamítl s finálním odůvodněním, že "důvody, pro které byly odebrány z její péče, trvají".

Krajský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. V odůvodnění uvedl, že s ohledem na zjištěné ohrožení vývoje nezletilých dětí v době jejich odebrání z péče rodičů se v prvé řadě zabýval otázkou, zda od té doby nenastala na straně matky zákonem požadovaná změna poměrů, jež by jinou úpravu výchovy nezletilých odůvodňovala. Nepřehlédl přitom, že u stěžovatelky došlo ke zlepšení jejích bytových poměrů, ani to, že je už i zaměstnána a že se tudíž podstatně zlepšilo její hmotné zabezpečení. Příčinou stavu, pro který jí musely být nezletilé děti z její péče odebrány, však byly i její výchovné schopnosti, které znalec označil "za hraniční", přičemž u matky i otce bylo zjištěno, že by "potřebovali dlouhodobé psychoterapeutické vedení a bylo jim doporučeno, aby vyhledali odbornou pomoc, což neučinili". Odvolací soud, poté co doplnil dokazování zjištěním současných výchovných poměrů dětí a všech dotčených osob (stěžovatelky, otce a babičky dětí), dospěl k závěru, že svěření dětí do péče matky by nebylo v jejich zájmu, neboť zde není žádná záruka, že se "vzhledem k osobnostním rysům matky a její snížené schopnosti plnit povinnosti včetně mateřství na úkor vlastního pohodlí nebude opakovat stav, na který muselo být reagováno odebráním dětí z péče rodičů a posléze nařízením ústavní výchovy". Ve vztahu k (též) napadenému výroku I, podle kterého byly nezletilé děti svěřeny do pěstounské péče manželů R., pak plně přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že prostředí v této rodině se jeví jako nejvhodnější pro jejich výchovu, přičemž manželé R. mimo jiné osvědčili, že "dávají záruku zajištění spolupráce s odborníky, která je pro další vývoj a odstranění opožděnosti ve vývoji nezletilých dětí nezbytná", a bylo zjištěno, že zajistí též i pravidelný kontakt nezletilých s jejich rodiči.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy svými rozhodnutími jí i nezletilým dětem upřely právo na ochranu jejich rodinného života a právo na výchovu dětí vlastními rodiči. Při hodnocení jejích výchovných schopností vycházely ze znaleckého posudku vypracovaného před více jak třemi lety, přičemž však "v mezidobí soustavně a úspěšně pracuje jako ošetřovatelka v nemocničním zařízení" a její aktuální osobnost, jakož i "schopnost plnit povinnosti" kladně hodnotila i odborná psycholožka PhDr. Z. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka spatřuje v tom, že soudy tento důkaz opomněly hodnotit, a nijak se ve svých rozhodnutích nevypořádaly ani s návrhy na provedení důkazu výslechem jejího druha a znaleckým posudkem, jímž by byly posouzeny její současné výchovné schopnosti; stejně tak nereagovaly na návrh otce dětí, aby byly svěřeny do její výchovy. Stěžovatelka též oponuje závěru odvolacího soudu, že nevyhledala psychoterapeutické vedení a odbornou pomoc, a předkládá potvrzení PhDr. T., že se dlouhodobě účastní konzultací v Rodinné a manželské poradně Pardubického kraje.

K ústavní stížnosti podaly oba soudy vyjádření, jež byla intimována stěžovatelce, která na ně odpověděla. Jelikož - z pohledu rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu - již tato podání nepřinesla podstatné argumentační novoty, a zúčastněným subjektům jsou tato vyjádření známa, upustil Ústavní soud od jejich podrobného záznamu.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, přičemž ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Co do právního východiska je třeba zdůraznit, že obecné soudy - zcela správně - se ve vztahu k návrhu stěžovatelky na svěření dětí do její péče zabývaly především otázkou, zda je splněna rozhodná podmínka změny poměrů (zde konkrétně ve vztahu k výchovným možnostem stěžovatelky), a - což je třeba zvláště zdůraznit - i její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o výchově nezletilých L., A. a H. (vůči stěžovatelce negativní), jak má na mysli ustanovení zákona o rodině ( ).

Při snaze nalézt spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy, představovanými zde zájmem stěžovatelky na realizaci svého práva na péči o děti a jejich výchově ( a 4 y) a podílení se na jejich citovém, rozumovém a mravním rozvoji, a zájmem nezletilých dětí (srov. Úmluvy o právech dítěte) - na který stěžovatelka svoji pozornost v řízení nikterak neupínala a nečiní tak ani nyní v ústavní stížnosti - oba soudy na základě výsledků provedeného dokazování přisoudily nikoli neodůvodněně zvláštní význam zájmu nezletilých dětí, a to právě s přihlédnutím k okolnostem, jež v jejich původní rodině panovaly, a i nadále, přes určité pozitivní změny na straně stěžovatelky v oblasti hmotného zabezpečení, panují, neboť zvážení toho, co nejlépe slouží zájmům dítěte, má vždy rozhodující význam (srov. obdobně

sp. zn.

či

sp. zn.

). Obecné soudy tento princip adekvátně podpořily vysloveným požadavkem založení dlouhodobě stabilizovaného výchovného prostředí, posilovaným potřebou odstranit dřívějším rodinným prostředím založenou opožděnost v jejich vývoji, a konkrétním zjištěním, že v poměrech, založených pěstounskou péčí, je zakotven reálný předpoklad, že - oproti poměrům stěžovatelky - tomu tak v budoucnu bude.

Ani důvod k závěru, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu významně pochybily (což stěžovatelka učinila hlavním předmětem svým námitek), zde dán není; naopak soudy přijaté skutkové závěry o tom, že ke "kvalifikované změně poměrů" nedošlo, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Tomu pak koresponduje i úsudek, že - vzhledem k uplatněným právním hlediskům a odpovídajícím (již učiněným) skutkovým zjištěním - nebylo ústavněprávním pochybením, že obecné soudy nevyhověly dalším stěžovatelčiným důkazním návrhům.

Pro rozsah hodnocení ústavní stížnosti stěžovatelky je významné, že Ústavní soud již dříve rozhodl o obdobných ústavních stížnostech otce a babičky nezletilých dětí (podaných proti týmž napadeným rozhodnutím obecných soudů), a to tak, že je jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl. Na odůvodnění těchto rozhodnutí

sp. zn.

ze dne 22. 11. 2011 a

sp. zn.

ze dne 15. 12. 2011, které jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz, pak postačí odkázat, a to jak co do vypořádání se s ústavněprávním argumentem prostřednictvím y (jmenovitě v ústavní stížnosti otce nezletilých dětí) tak s argumentem vad procesních na základě y (v ústavních stížnostech obou); obojí je totiž - nad rámec nyní konkrétně řečeného - použitelné i v dané věci.

Je tudíž namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení odst. odst. 2 písm. a) v senátu (bez jednání) jako zjevně neopodstatněnou usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu