Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1723/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Pardubice-Semtín, budova P 9, č.p. 81, Rybitví, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. listopadu 2010 č. j. -220 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. března 2011 č. j. -275, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. června 2011, se stěžovatel domáhal podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s , 4 a 5 d (dále jen " ").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu svěřil soud nezletilé děti K. - Pavlu, Janu a Jiřího (jedná se o pseudonymy), do společné pěstounské péče manželů R. (výrok I.), zrušil ústavní výchovu těchto dětí nařízenou rozsudkem okresního soudu ze dne 4. listopadu 2009 č. j. -129 (výrok II.), návrh stěžovatelky - babičky nezletilých dětí, aby nezletilé děti byly svěřeny do pěstounské péče zamítl (výrok III.), návrh matky nezletilých, aby děti byly svěřeny do její výchovy zamítl (výrok IV. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). K podaným odvoláním Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dále dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru stěžovatele ve věci rozhodující soudy nevzaly v potaz zřejmý zájem biologické rodiny o nápravu, kdy otec nezletilých docházel do Centra manželské a rodinné pomoci, a zcela jednostranně zvýhodnily pěstouny před biologickou rodinou. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod

sp. zn.

a na stanoviska veřejného ochránce práv sp. zn. 2650/2002/VOP/ZG a sp. zn. 2747/2002/VOP/ZG.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele konstatuje, a to stejně jako v případě ústavní stížnosti M. K. - babičky nezl. dětí (

sp. zn.

), že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [ y. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Stěžovatel v podstatě polemizuje s rozhodovacími důvody obecných soudů a předkládá své vlastní představy o tom, jak by měly soudy rozhodnout. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Odvolací soud rovněž mimo jiné uvedl, že si byl v této věci vědom zásady, že děti by měly být svěřeny především rodičům, případně blízkým příbuzným, v posuzovaném případě však neshledal podmínky pro takovýto postup.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu a stanoviscích veřejného ochránce práv, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu