Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3577/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. H. B., zastoupené Mgr. Petrem Čížkem, advokátem se sídlem v Liberci, Pražská 4, proti usnesení Krajského ředitelství Policie České republiky, Územní odbor Liberec, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 10. 6. 2011, č.j. KRPL-418-20/TČ-2011-180572 a usnesení Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 29. 9. 2011, č.j. ZN 1173/2011-10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení , a a 2 základních práv a svobod (dále jen " ") zrušil v záhlaví označená usnesení orgánů činných v trestním řízení.

Shora uvedeným usnesením policejního orgánu byla odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle ustanovení § 208 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit podezřelá B. V. (dále jen "podezřelá"); rubrikovaným usnesením poté státní zástupkyně stížnost stěžovatelky (oznamovatelky) proti tomuto usnesení zamítla.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje skutkové okolnosti věci. Podezřelá na základě kupní smlouvy ze dne 28. 4. 2010 (prodávajícím byl její nevlastní děd K. B.) nabyla vlastnické právo k bytu, k němuž má dosud nájemní právo stěžovatelka, neboť o žalobě původního vlastníka bytu (Bytové družstvo Jungmannova 471/25) na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu nebylo v době podání ústavní stížnosti pravomocně rozhodnuto. Stěžovatelka má za to, že vzhledem ke všem okolnostem případu - v prvé řadě příbuzenství podezřelé s prodávajícím, proti němuž je pro tutéž věc vedeno trestní stíhání - nemůže obstát závěr orgánů činných v trestním řízení, že podezřelá nenaplnila subjektivní stránku daného přečinu, jelikož v jejím jednání nelze dovodit úmysl, a to ani úmysl eventuální.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s postupem orgánů činných v trestním řízení, na základě kterého byla odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu podezřelé; stěžovatelka se totiž domnívá, že vůči podezřelé zahájeno trestní řízení být mělo, neboť existuje postačující množství důkazů, že odpovídající skutková podstata byla naplněna.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle ustanovení České republiky (dále jen " ") součástí ústavního pořádku. ani neupravují "detailní otázky trestního práva", nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem ustanovení a lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je výlučně věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení písm. d) - žádné základní právo stěžovatelky, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, s. 291 a násl.).

V okolnosti, že orgány činné v trestním řízení nezahájily vůči podezřelé trestní řízení (nýbrž věc odložily), nelze proto spatřovat porušení (jakýchkoli) ústavně zaručených práv stěžovatelky, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo řečeno (viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2007

sp. zn.

, ze dne 19. 4. 2007

sp. zn.

, ze dne 7. 2. 2008,

sp. zn.

či ze dne 21. 2. 2008

sp. zn.

), ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž - zásadně - neexistuje (o připustitelné výjimky zde nejde).

Pouze pro úplnost se sluší poznamenat, že k porušení ustanovení , jehož se stěžovatelka rovněž dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se policejní orgán i okresní státní zastupitelství stěžovatelčiným trestním oznámením, resp. její stížností proti odložení věci zabývaly a své závěry ve vydaných rozhodnutích přiměřeně zdůvodnily, pročež zde nelze spatřovat ani projev nepřípustné libovůle. Rovněž z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že došlo k zásahu do jejího ústavního práva garantovaného ustanovením .

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení ; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do činnosti orgánů činných v trestním řízení - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2012

Jan Musil

předseda senátu