Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
72558.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 1183/11
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem Náměstí Svobody 12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 11 Tdo 587/2010 , rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 42 To 305/2009 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 9. 2009 sp. zn. 2 T 245/2008 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Nejvyššího soudu a souvisejících rozhodnutí.
Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v odmítnutí jeho důkazních návrhů, v extrémním nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, a v nepřezkoumatelném odůvodnění postupu soudů. Upozorňuje na to, že musel sám prokazovat svou nevinu a k tomu byl nucen vyhledávat a zajišťovat důkazní prostředky. Od počátku tvrdil, že vůči poškozenému H. se žádného vydírání nedopustil, předložil také soudu nahrávku rozhovoru s uvedeným poškozeným, ten však u hlavního líčení popřel, že by se jednalo o jeho hlas, a soud nato přihlédl pouze k tvrzením poškozeného, aniž by provedl navrhovaný důkaz - znalecký posudek, který prokazoval, že se o hlas poškozeného jednalo. Opomenutí tohoto důkazu ani nezdůvodnil. Stěžovatel tvrdí, že svědek H. je nevěrohodnou osobou mnohokrát soudně trestanou. Za absurdní považuje i odsouzení za skutky spáchané vůči poškozeným Z., Z. a K., neboť je žádné důkazy neprokazují; stěžovatel naopak poukazuje na zpochybněnou věrohodnost svědka M., poškozeného Z. a dalších svědků, kteří vypovídali v jeho neprospěch. Soudy se však nedostatkem důkazů ani tvrzeními stěžovatele nezabývaly a neprovedly důkazy, které byly třeba k dosažení přezkoumatelného a věcně správného rozhodnutí. Nepřihlédly ani k důkazům, které svědčily ve prospěch stěžovatele a které prokazují, že pochybnosti o jeho vině jsou oprávněné. Stěžovatel nemůže souhlasit s odvolacím soudem, že provedené dokazování je dostatečné a konzistentní. Má za to, že ve věci nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Nejvyšší soud rovněž pochybil, když se nezabýval extrémním nesouladem skutkových zjištění s vykonanými důkazy a nevyhodnotil rozhodnutí obecných soudů jako nepřezkoumatelná z důvodu opomenutých důkazů. V tomto směru poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů.
Z obsahu napadených rozhodnutí, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou uznán vinným pod bodem I/1) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., pod bodem I/2 trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a dílčím skutkem trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, pod bodem I/3 byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., pod bodem I/4 byl uznán vinným dílčím skutkem trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. účinného do 30. 6. 2008, pod body I/5 - 7 trestným činem vydírání podle - 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil celkem 3 dílčími skutky. Za to mu byl podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest 300.000,-Kč a pro případ jeho zmaření náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody. V části II/1 a II/2 byl zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř. pro skutky ad 1) a ad 3) obžaloby, kterými měl spáchat trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., pod bodem II/3 byl zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř. pro skutek ad 4) obžaloby, kterým měl spáchat trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.
Z podnětu odvolání stěžovatele i státního zástupce Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě druhým napadeným rozsudkem částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e) odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně v odsuzující části I. a podle § 259 odst. 3 písm. a), b, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ad. 1) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ad.2) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, ad.3) trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona spáchaného ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., ad 2) a 4) trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, ad 5) - 7) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a podle § 222 odst. 1 za použití § 35 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Rozhodl též o náhradě škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, kterým napadl výroky o vině pod body 1 až 3 a 5 až 7 a celý výrok o trestu. Nejvyšší soud na základě tohoto dovolání dalším napadeným rozsudkem podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ad 3), ve výroku o trestu a částečně ve výroku o náhradě škody zrušil (viz výrok I.), podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (viz výrok II.), podle § 265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (výrok ad 1), trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (výrok ad 2), trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008 (výrok ad 2 a 4) a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (výrok ad 5 až 7), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výrocích o vině nedotčen, stěžovatele odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou (viz výrok III.). Výrokem IV. pak podle § 265l odst. 1 tr. ř. krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje na to, že v době podání ústavní stížnosti nebylo řízení vedené proti stěžovateli ještě ukončeno v celém rozsahu, neboť Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ad 3, kterým byl stěžovatel uznán vinným jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a v tomto rozsahu zrušil i výroky o trestu a náhradě škody, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Stěžovatel ovšem v petitu ústavní stížnosti navrhl, aby byl rozsudek Nejvyššího soudu přezkoumán a zrušen celý, tedy i jeho kasační výrok. Ve své judikatuře Ústavní soud důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Jinak je ústavní stížnost nepřípustná (viz ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , v němž je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti). Stěžovatel má stále možnost uplatnit v dosud probíhajícím řízení, v němž se znovu jedná o skutku uvedeném pod bodem 3 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, svá procesní práva a po vyčerpání všech prostředků v řízení před obecnými soudy mu zůstává v tomto rozsahu zachováno i právo ústavní stížnosti. Proti samotnému kasačnímu výroku rozsudku Nejvyššího soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
Námitky stěžovatele, napadající pravomocná rozhodnutí soudů o vině a trestu, směřují do rozsahu a způsobu dokazování a vytýkají nesprávné a jednostranné hodnocení provedených důkazů.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústav y jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu takové hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (srov.
, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Žádnou takovou libovůli však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tento soud se plně ztotožnil se skutkovým stavem věci, jak jej zjistil soud prvního stupně, přičemž konstatoval, že bylo dostatečně vysvětleno, k jakým skutkovým závěrům soud dospěl poté, co podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a co přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke zjištěním, popsaným v jednotlivých skutkových větách výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a stručně bylo také odůvodněno, proč nebylo vyhověno návrhům stěžovatele na doplnění dokazování o důkazy, jichž se domáhal u hlavního líčení. Závěry soudu prvního stupně stran jednotlivých skutků dále rozvedl a zhodnotil, přičemž se znovu zabýval věrohodností klíčových důkazů. Vysvětlil také, proč na věrohodnosti svědecké výpovědi J. H. nemohou nic změnit závěry stěžovatelem předloženého znaleckého posudku z odvětví fonoskopie a zvukový záznam pořízený stěžovatelem a proč považuje zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování za důvodné. Ústavně konformně se vyjádřil i k obhajobě uplatněné stěžovatelem a k jeho návrhům na doplnění dokazování vzneseným v odvolacím řízení. Pokud učinil určité změny stran právní kvalifikace, stalo se tak proto, že o podaném odvolání rozhodoval po 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti nový trestní zákoník . Musel se tedy zabývat tím, zda jednotlivé skutky je možno kvalifikovat podle trestního zákona účinného v době, kdy byly spáchány, nebo zda je nutno je kvalifikovat podle trestního zákoníku účinného v době jeho rozhodování, jestliže by to bylo pro stěžovatele příznivější. Této své povinnosti dostál. V uvedeném směru stěžovatel ostatně ani žádné námitky v ústavní stížnosti nevznáší.
V souvislosti s odmítnutím některých důkazních návrhů obhajoby Ústavní soud připomíná, že ze zásad spravedlivého procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány. Je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé. Navržený důkaz nemusí provést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jako tomu bylo i v dané věci. Podstatné je, že obecné soudy se v odůvodnění vypořádaly s důvody, proč nevyhověly návrhům na provedení důkazu. Nejedná se proto o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jak naznačoval stěžovatel.
Ústavní soud má za to, že mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele je logická vazba. Bylo by proto nadbytečné znovu opakovat, na základě jakých částí svědeckých výpovědí a dalších důkazů obecné soudy konstruovaly svá skutková zjištění a právní závěry o spáchání uvedených trestných činů stěžovatelem. Soudy nalézací i odvolací a následně i soud dovolací postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listin y, resp. čl. 6 Úmluvy.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ústavní stížnost proti kasační části rozsudku dovolacího soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a ve zbytku ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu