Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
72259.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 2096/11
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky K. H., zastoupené Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Komořanská 63, 143 00 Praha 4 - Modřany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011, č. j. 30 Co 106/2011 -162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen Listin Listina ), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým bylo ohledně částky 3.117,75 Kč potvrzeno a ohledně částky 6.280,25 Kč změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 12. 2010, č. j. 35 E 580/2007 -144, tak, že se návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítá (výroková část I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí před soudy obou stupňů (výroková část II.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka sice neuvedla, že proti shora uvedenému rozhodnutí současně podala dovolání, avšak Ústavní soud tuto skutečnost zjistil z elektronické evidence Obvodního soudu pro Prahu 4 a z elektronické evidence Nejvyššího soudu. V řízení před dovolacím soudem je ve věci jednáno pod sp. zn. 20 Cdo 3224/2011 a uvedený soud doposud nerozhodl.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ").
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , v platném znění, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. ]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu , v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli proto zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné (z důvodů závisejících na jeho uvážení), nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelka podala dovolání prakticky souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Na druhé straně odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by s dovoláním neuspěla, bude moci případně podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňoval i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , aniž by její odmítnutí mohlo představovat denegatio iustitiae, či tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatelky u obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2011
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj