Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3232/11

Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele P. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem Národní 28, 110 00 Praha, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011 č. j. -58, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

V záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl, že v jeho výroku vyjmenovaní soudci Vrchního soudu v Praze nejsou vyloučení z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. .

Toto rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností a domáhal se jeho zrušení. Rozhodovací důvody usnesení Nejvyššího soudu podrobil kritice s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel má za to, že oproti závěru Nejvyššího soudu je zde dán důvod pochybovat o nepodjatosti soudců, a to ve smyslu nálezů Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

a

. V blíže rozvedených tvrzeních stěžovatel (ve vztahu k příslušným soudcům) akcentoval své přesvědčení o existenci "ověřitelných skutečností, které mohou ... nestrannost zpochybňovat", se zdůrazněním toho, že "v této oblasti mohou mít význam i pouhá zdání".

Tenorem výtek stěžovatele jsou v tomto ohledu tvrzení založená na předpokladu, dle něhož členství soudce v KSČ před listopadem 1989 je bez dalšího dostatečným důvodem pro závěr o podjatosti soudce v těch kauzách, v nichž právě stěžovatel (coby obecně známý dlouhodobý odpůrce komunismu) vystupuje jako účastník řízení. Stěžovatel v této souvislosti vyslovil rovněž přesvědčení, že konkrétním důvodem v intencích zákonné podmínky pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci je skutečnost spočívající ve snaze stěžovatele dosáhnout toho, aby bývalí členové KSČ byli zbaveni soudcovských funkcí. Na podporu svého názoru poukázal i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rekvényi proti Maďarsku ze dne 20. 5. 1999 a nález Ústavního soudu

sp. zn.

, v něm bylo konstatováno, jak citoval, že "informace o profesní minulosti soudce jsou relevantní pro posuzování nestrannosti a nezávislosti jednotlivých soudců v návaznosti na rozhodování jednotlivých kauz".

Uvedené výhrady stěžovatel následně vztáhl i k soudcům senátu Nejvyššího soudu, který usnesení napadené ústavní stížností vydal.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud předně uvádí, že Nejvyšší soud naprosto dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč nelze námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v

Rozhodné je, že stěžovatel konkrétní skutečnosti, resp. zákonný předpoklad "poměr k věci, resp. účastníkům" spatřuje a tedy námitku podjatosti soudců opírá o bývalé členství konkrétních soudců v KSČ a o svou (různými způsoby vedenou) kritiku setrvání bývalých členů KSČ v soudcovských funkcích. Tyto důvody ovšem způsobilostí založit podjatost soudců (samy o sobě) nedisponují. V důsledku toho postačí na obsah odůvodnění napadeného usnesení odkázat, včetně přiléhavých rozhodnutí Ústavního soudu v něm vyjmenovaných. Ústavní soud poznamenává, že shodně rozhodoval kupř. i v usneseních

sp. zn.

a

, jež byla stěžovateli adresována a jejichž obsah je mu tudíž znám.

Mimo (izolovaných a z kontextu vytržených) pasáží nálezu

sp. zn.

, na něž stěžovatel poukázal, Ústavní soud pro úplnost z pohledu relevantního pro nyní posuzovaný případ připomíná, že v něm konstatoval rovněž následující:

"Prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen."

Z uvedeného se podává, že tvrzení pohybující se v rovině obecnosti důvod k podjatosti soudce založit (již z povahy věci) nemůže. Dlužno dodat, že argumenty stěžovatele tuto míru obecnosti, nahlíženou Ústavním soudem jako ještě nikoliv relevantní, vykazují. Nejinak nutno potom hodnotit stejné námitky stěžovatele, pokud se vztahují k soudcům Nejvyššího soudu.

Za této skutkové a právní situace Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů [, písm. d)y ČR], porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, neshledal.

Proto byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu