Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2968/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. Z., Prof. RNDr. J. H., RNDr. T. H., MUDr. M. H. a M. H., všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem Společné advokátní kanceláře v Brně, Údolní 5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2011 č.j. - 133 a rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. -115 ze dne 18. 3. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení a d (dále jen), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2008, č.j. -89, jímž byl zamítnut žalobní návrh stěžovatelů, kterým se proti České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhali určení, že jsou (resp. jejich právní předchůdkyně byla) vlastníky id. 1/3 nemovitostí specifikovaných v žalobě. Rovněž požadují zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jejich dovolání proti rozhodnutí krajského soudu.

Předmětem sporu před obecnými soudy bylo posouzení neplatnosti kupní smlouvy z hlediska možného omylu ohledně kupní ceny a posouzení, zda nastaly věcněprávní účinky smlouvy, kterou stěžovatelé, jako prodávající a Československý stát, zastoupený Dopravně inženýrskou organizací města Brna, jako kupující, uzavřeli dne 20. 12. 1991. Obecné soudy dospěly k závěru, že "omyl na straně prodávajících (ve vztahu k výši kupní ceny) nelze hodnotit jako omluvitelný omyl, který by odůvodňoval neplatnost kupní smlouvy" a dále že věcněprávní účinky nastaly již samotným podpisem smlouvy, neboť ust. obč. zák., ve znění před novelou provedenou nevyžadovalo pro účinnost smlouvy při převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví (státního vlastnictví) registraci státním notářstvím.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují nesouhlas s tím, jak obecné soudy vyložily v této konkrétní věci ustanovení y ČSFR (ústavní ve znění ústavního ) a v návaznosti na to i ustanovení obč. zák., ve znění před uvedenou novelou. Jsou přesvědčeni, že dnem účinnosti ústavního , tj. dne 23. 4. 1990, pozbyly účinnosti veškeré právní předpisy nižší právní síly, které jsou v rozporu např. s a 2, jímž bylo nově upraveno vlastnické právo. Dle stěžovatelů ust. ústavního , uvozujícíu, kterým byly zrušeny články 7-9y ČSFR () a ust. stanovující, že zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu su nejpozději do 31. 12. 1991, na proces registrace smluv týkajících se převodu nemovitosti neměl žádný konkrétní dopad.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že k uzavření kupní smlouvy skutečně došlo dne 20. 12. 1991. Obecné soudy, které v souladu s ust. obč. zák. po novele provedené , posuzovaly otázku nabytí vlastnického práva při smluvním převodu nemovité věci podle zákona platného a účinného v době uzavření smlouvy, opodstatněně na věc aplikovaly ust. obč. zák. ve znění před novelou provedenou Postupovaly tedy ve shodě s ust. a ústavního (stanovícího, že zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu su nejpozději do 31. prosince 1991, a dále, že tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která su nejsou v souladu), platným právě v době uzavření předmětné smlouvy v prosinci 1991. Krajský i Nejvyšší soud dostatečně a ústavně souladně zdůvodnily, že z ust. ústavního vyplývá, žed nezamýšlela způsobit důsledky neústavnosti zákonných a podzákonných právních předpisů okamžitě, ale po přechodnou dobu stanovenou ve zmíněném ustanovení oddálila možnost jejich nápravy legislativní cestou, tedy umožnila, aby zákony a právní předpisy su rozporné nepozbyly do stanovené doby své platnosti ani účinnosti. Nejvyšší soud rovněž srozumitelně objasnil, že věc nebylo třeba posuzovat dle y ČSFR, ve znění ústavního , který nabyl účinnosti dne 23. 4. 1990, neboť ten byl zrušen ust. ústavního (účinným 8. 2. 1991).

Ústavní soud neshledává důvod se k věci znovu duplicitně vyjadřovat. Za vhodné považuje pouze dodat, že stěžovateli zastávaný výklad y ČSFR, ve znění ústavního a požadavek na jeho aplikaci na projednávanou věc, sledující pouze možnost posouzení konkrétní kupní smlouvy jako neplatné, nezbývá než charakterizovat jako nadmíru extenzivní. Z ústavního , dle nějž stát poskytuje vlastníkům rovnocennou ochranu, nelze zjednodušeně dovodit, že jím byla do právního řádu implantována nová povinnost nezakotvená v dosud platném , ani že důsledkem uvedeného ustanovení přímo nastala diskontinuita právního řádu týkající se úpravy nabývání vlastnictví nemovitostí.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu