Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1765/11

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. R. S. a 2. M. W., obou zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem v Brně, Jaselská 23, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2007 č. j. -35, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2009 č. j. -50 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011 č. j. -68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností stěžovatelky navrhly zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. V ústavní stížnosti uvedly, že obecné soudy všech stupňů porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v a d. Stěžovatelky tvrdí, že rozsudek soudu prvního stupně je nesprávný, neboť k přechodu předmětných nemovitostí na stát mělo, dle rozhodnutí soudu, dojít dle tehdy platného , který však vyžadoval pro přechod majetku do vlastnictví státu kumulativně splnění dvou podmínek, a sice že se jednalo o věci opuštěné a jejich vlastník nebyl znám. Stěžovatelky uvádějí, že vlastníci předmětných nemovitostí však museli být tehdejšímu československému státu známi, což vyplývá z dědických spisů a z jiných provedených důkazů. Nebyla splněna ani podmínka věci opuštěné, neboť nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že vlastníci nežili na území republiky, neboť není možné dovodit jejich vůli opustit republiku v situaci, kdy ji opouštěli z důvodů rasové perzekuce proti Židům a tehdejší stát jim neumožňoval z objektivních politických důvodů svobodný návrat do vlasti ani svobodnou dispozici s nemovitým majetkem. Odvolacímu a dovolacímu soudu pak stěžovatelky vytýkají, že bez dalšího aplikovaly stanovisko pléna sp. zn. , aniž by přihlédly ke konkrétním okolnostem případu stěžovatelek a smyslu předmětného stanoviska.

II.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelek proti žalované Správě nemovitostí města Brna, státní podnik v likvidaci, na určení, že jsou spoluvlastnicemi (každá z 1/4) nemovitostí specifikovaných v rozsudku. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 1. 2009 č. j. -50 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud především konstatoval, že problematika přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí podle ve znění do roku 1990 byla předmětem rozhodování již ve věcech sp. zn. , později pod sp. zn. , vedených u Městského soudu v Brně. V této věci se tytéž žalobkyně domáhaly rovněž určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem s tím, že žalovaným zde byla Česká republika - původně Správa nemovitostí města Brna, státní podnik v likvidaci, později Česká republika - Ministerstvo financí ČR. Odvolací soud proto odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 27. 6. 2006 č. j. , v němž konstatoval, že v dané věci nelze rozhodovat určovací žalobou, neboť by tímto způsobem byly obcházeny restituční předpisy ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. . Odvolací soud v této souvislosti poukazoval i na výsledek dovolacího řízení, v němž byly stěžovatelky neúspěšné se svým dovoláním proti tomuto rozsudku odvolacího soudu. Jejich dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007 č. j. -73 odmítnuto opět s poukazem na uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu. Odvolací soud dále zdůraznil, že v průběhu tohoto soudního řízení (vedeného pod sp. zn. ) nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti a okolnosti, které by vedly k odlišnému právnímu závěru, a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud uvedl, že klíčovým pro právní posouzení věci je rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. , kde zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době, a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení ani formou určení práva či právního vztahu podle , mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení předpisů restituční povahy. Nejvyšší soud dále odkázal na výklad obsažený ve výše uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K námitkám stěžovatelek je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména su ČR,d i mezinárodními smlouvami podle y ČR.

V předmětné věci k pochybení soudů nedošlo. Obecné soudy obou stupňů i Nejvyšší soud náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu , vysvětlily vzájemný vztah restitučních zákonů a , dopadajících na předmětnou věc. Opřely se o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a o stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. , které je na danou věc plně aplikovatelné. Na základě skutkových i právních zjištění učinily právní závěry, které řádně odůvodnily a v podrobnostech nelze než na jejich odůvodnění odkázat. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla kompletně dvakrát soustavou obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, takže nelze dovodit, že by stěžovatelkám bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základních práv stěžovatelek, které uvedly v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu