Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
1F6F2147F91AD5B0C1257A4E00659F5C.html
HTML · 24.54 KB
No categories available
28 Cdo 2798/2009
NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 2798/2009
U S N E S E N Í
1. R. S.
, a
2. M. W.,
zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, 602 00 Brno, Jaselská 23, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20.1.2009, sp. zn. 20 Co 405/2008 , vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 156/2007 (žalobkyň R. S. a M. W., zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, proti žalované
Správě nemovitostí města Brna,
státního podniku v likvidaci, IČ 4696 3383, 600 00 Brno, Masarykova 37, o určení vlastnictví), t a k t o:
I. Dovolání dovolatelek
se odmítají.
II. Žádný z účastníku řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 5. 9. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 23. 11. 2007, čj. 39 C 156/2007 -38. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se určení, že jsou spoluvlastnicemi (každá z
¼) domu čp. 313 a pozemku par. č. 3541 (o v
ýměře 471m²), zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území Č. P. (obec B.) na listu vlastnictví č. 10 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště B.). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20. 9. 2009, sp. zn. 20 Co 405/2008 . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 23. 11. 2007, čj. 39 C 156/2007 –35, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žalované Správě nemovitostí města B. se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně i jeho vydání předcházející soudní řízení byly odvolacím soudem přezkoumány, ale odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným.
V této právní věci, v níž žalobkyně trvaly na tom, že jsou spoluvlastnicemi (každá z nich z jedné ideální čtvrtiny) nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, na základě odevzdací listin y z roku 1947, přičemž nebyl, podle názoru žalobkyň, doložen žádný platný právní akt, na základě něhož by nemovitosti přešly na stát. Předcházelo tu však řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 96/2004 o žalobě týchž žalobkyň. Odvolací soud proto poukazoval na to, že odvolací soud v tomto řízení vydal rozhodnutí (sp. zn. 20 Co 824/2003 ), v němž konstatoval, že tu nelze nároky uplatňovat určovací žalobou, neboť tímto způsobem by byly obcházeny restituční předpisy (ve smyslu právních závěrů nálezu Ústavního soudu ČR, uveřejněného pod č. 447/2005 Sb. ), a to i v případě, že se stát zmocnil majetku fyzických osob před rokem 1989, aniž došlo k řádnému přechodu vlastnictví. Odvolací soud zdůrazňoval, že žalobkyně byly i se svým dovoláním proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu z 27. 6. 2006, když jejich dovolání bylo odmítnuto usnesením dovolacího soudu z 10. 10. 2007 (28 Cdo 2249/2007 Nejvyššího soudu), a to právě s poukazem na právní závěry stanoviska Ústavního soudu ČR Pl. ÚS – st. 21/05 , uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb.
Odvolací soud dále zdůrazňoval, že v průběhu tohoto soudního řízení (sp. zn. 29 C 156/2007 Městského soudu v Brně) nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti a okolnosti, které by vedly k odlišnému právnímu závěru; odvolací soud proto potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně z 23. 11. 2007, čj. 39 C 156/2007 -35, jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu .
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. s přihlížením k tomu, že úspěšný žalovaný se vzdal náhrady nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 17. 2. 2009 advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 16. 4. 2009 podáno u Městského soudu v Praze, tedy ve lhůtě stanovené v § 246 odst. 1 občanského soudního řádu .
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ).
Dovolatelky měly za to, že tu
nebylo možné “mechanicky, bez zřetele na zvláštnosti tohoto případu“ aplikovat závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 , uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb., když tu nemovitý majetek, o nějž jde v tomto řízení, nebyl zabaven státem před rokem 1948, ale až 14. 10. 1989 na základě prohlášení bývalého Obvodního národního výboru B.. o opuštění majetku. Proto v tomto případě žalobkyně svou žalobu o určení vlastnictví neobcházely smysl a účel restitučního zákonodárství“.
Dovolatelky jsou toho názoru, že pro případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle předpisů restitučních, potom existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. V takových případech tedy nedochází k obcházení smyslu či účelu restitučního zákonodárství. Dovolatelky totiž nesplňují podmínku stanovenou v zákoně č. 87/1991 Sb. , tj. že oprávněné osoby musí být státními občany České republiky; proto se žalobkyně nemohly domáhat nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. a tedy “nic tu nebrání tomu, aby nárok uplatňovaly podle předpisů obecných“. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že v tomto případě podaly žalobu o určení vlastnického práva v roce 1995, tedy 6 let od okamžiku, kdy přešla věc do vlastnictví státu, a od té doby se kontinuálně snaží o prokázání svého vlastnictví, přičemž není sporu o jejich naléhavém právním zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem“.
Dovolatelky posléze vytýkaly ve svém dovolání i to, že odvolací soud se nezabýval odpovídajícím způsobem o to, zda v daném případě byly splněny všechny podmínky přechodu vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, na stát, předpokládané v ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku v tehdejším znění.
Jsou tedy dovolatelky přesvědčeny, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k chybné právní kvalifikaci projednávané právní věci a tudíž i k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí dovolacího soud, napadené dovolání, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 39 C 156/2007 Městského soudu v Brně), že by odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním (tj. rozsudkem z 20. 1. 2009, sp. zn. 20 Co 405/2008 Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb. ) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo 1222/2001 a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu , mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavní soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 , ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. ( v částce 166 Sbírky zákonů):
“Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“.
V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že
restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů
, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno,
že tato konfiskační a majetková opatření nelze posuzovat z hlediska na ně navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu,
které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu :
“Tvrzením vlastnického práva zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejich podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil nějakou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. ), popřípadě právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu .
Nelze pokládat za opodstatněný názor dovolatelek, že nenaplnění podmínek restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. (v daném případě skutečnost, že oprávněné osoby nebyly státními občany ČR) zakládá možnost uplatňovat restituční nárok (tedy nárok na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními úkony a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti) podle obecných právních předpisů.
Není proto možné shledat dovolání dovolatelek přípustná podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu , ale ani podle jiných ustanovení právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání žalované/ho, žalobci však náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu .
V Brně dne 6. dubna 2011 JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu