Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2798/2009

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 2798/2009

U S N E S E N Í

1. R. S.

, a

2. M. W.,

zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, 602 00 Brno, Jaselská 23, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20.1.2009, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (žalobkyň R. S. a M. W., zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, proti žalované

Správě nemovitostí města Brna,

státního podniku v likvidaci, IČ 4696 3383, 600 00 Brno, Masarykova 37, o určení vlastnictví), t a k t o:

I. Dovolání dovolatelek

se odmítají.

II. Žádný z účastníku řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyň, podané u soudu 5. 9. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 23. 11. 2007, čj. -38. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se určení, že jsou spoluvlastnicemi (každá z

¼) domu čp. 313 a pozemku par. č. 3541 (o v

ýměře 471m²), zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území Č. P. (obec B.) na listu vlastnictví č. 10 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště B.). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20. 9. 2009, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 23. 11. 2007, čj. –35, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žalované Správě nemovitostí města B. se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně i jeho vydání předcházející soudní řízení byly odvolacím soudem přezkoumány, ale odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným.

V této právní věci, v níž žalobkyně trvaly na tom, že jsou spoluvlastnicemi (každá z nich z jedné ideální čtvrtiny) nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, na základě odevzdací y z roku 1947, přičemž nebyl, podle názoru žalobkyň, doložen žádný platný právní akt, na základě něhož by nemovitosti přešly na stát. Předcházelo tu však řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. o žalobě týchž žalobkyň. Odvolací soud proto poukazoval na to, že odvolací soud v tomto řízení vydal rozhodnutí (sp. zn. ), v němž konstatoval, že tu nelze nároky uplatňovat určovací žalobou, neboť tímto způsobem by byly obcházeny restituční předpisy (ve smyslu právních závěrů nálezu Ústavního soudu ČR, uveřejněného pod č. ), a to i v případě, že se stát zmocnil majetku fyzických osob před rokem 1989, aniž došlo k řádnému přechodu vlastnictví. Odvolací soud zdůrazňoval, že žalobkyně byly i se svým dovoláním proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu z 27. 6. 2006, když jejich dovolání bylo odmítnuto usnesením dovolacího soudu z 10. 10. 2007 ( Nejvyššího soudu), a to právě s poukazem na právní závěry stanoviska Ústavního soudu ČR , uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb.

Odvolací soud dále zdůrazňoval, že v průběhu tohoto soudního řízení (sp. zn. Městského soudu v Brně) nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti a okolnosti, které by vedly k odlišnému právnímu závěru; odvolací soud proto potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně z 23. 11. 2007, čj. -35, jako věcně správný podle ustanovení .

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle ustanovení a s přihlížením k tomu, že úspěšný žalovaný se vzdal náhrady nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 17. 2. 2009 advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 16. 4. 2009 podáno u Městského soudu v Praze, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení a odst. 3 a jako dovolací důvody uplatňovaly, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelky měly za to, že tu

nebylo možné “mechanicky, bez zřetele na zvláštnosti tohoto případu“ aplikovat závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, , uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb., když tu nemovitý majetek, o nějž jde v tomto řízení, nebyl zabaven státem před rokem 1948, ale až 14. 10. 1989 na základě prohlášení bývalého Obvodního národního výboru B.. o opuštění majetku. Proto v tomto případě žalobkyně svou žalobu o určení vlastnictví neobcházely smysl a účel restitučního zákonodárství“.

Dovolatelky jsou toho názoru, že pro případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle předpisů restitučních, potom existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. V takových případech tedy nedochází k obcházení smyslu či účelu restitučního zákonodárství. Dovolatelky totiž nesplňují podmínku stanovenou v zákoně č. , tj. že oprávněné osoby musí být státními občany České republiky; proto se žalobkyně nemohly domáhat nároku podle a tedy “nic tu nebrání tomu, aby nárok uplatňovaly podle předpisů obecných“. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že v tomto případě podaly žalobu o určení vlastnického práva v roce 1995, tedy 6 let od okamžiku, kdy přešla věc do vlastnictví státu, a od té doby se kontinuálně snaží o prokázání svého vlastnictví, přičemž není sporu o jejich naléhavém právním zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem“.

Dovolatelky posléze vytýkaly ve svém dovolání i to, že odvolací soud se nezabýval odpovídajícím způsobem o to, zda v daném případě byly splněny všechny podmínky přechodu vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, na stát, předpokládané v ustanovení v tehdejším znění.

Jsou tedy dovolatelky přesvědčeny, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k chybné právní kvalifikaci projednávané právní věci a tudíž i k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí dovolacího soud, napadené dovolání, má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Městského soudu v Brně), že by odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním (tj. rozsudkem z 20. 1. 2009, sp. zn. Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními , o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2003, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku) ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení , mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavní soudu ČR z 1. 11. 2005, , ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. ( v částce 166 Sbírky zákonů):

“Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“.

V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že

restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů

, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno,

že tato konfiskační a majetková opatření nelze posuzovat z hlediska na ně navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu,

které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení :

“Tvrzením vlastnického práva zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejich podání“.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil nějakou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními ), popřípadě právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení a odst. 3 .

Nelze pokládat za opodstatněný názor dovolatelek, že nenaplnění podmínek restitučního nároku podle (v daném případě skutečnost, že oprávněné osoby nebyly státními občany ČR) zakládá možnost uplatňovat restituční nárok (tedy nárok na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními úkony a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti) podle obecných právních předpisů.

Není proto možné shledat dovolání dovolatelek přípustná podle uvedených ustanovení , ale ani podle jiných ustanovení právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání žalované/ho, žalobci však náklady dovolacího řízení nevznikly ( věta první, a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 6. dubna 2011 JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu