Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1308/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Bc. Z. V., zastoupené JUDr. Martinem Hádkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Ječná 39a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 16. 2. 2011 č. j. -57, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010 č. j. -31 a návrhu na zrušení ustanovení , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání rozhodnutí ministra vnitra ze dne 16. 5. 2007 č. 496/2007, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 1. 2007 č. j. OSZ-63230/2007. Předmětným rozhodnutím byl stěžovatelce v souladu s ustanovením a , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), zvýšen příspěvek za službu (považovaný dle tohoto zákona za výsluhový příspěvek) náležející jí ke dni 31. 12. 2006 ve výši 8.549,- Kč měsíčně pouze o 2,8 %, tj. o 240 Kč měsíčně. Ustanovení zákona o služebním poměru totiž umožnilo aplikaci ustanovení tohoto zákona, čímž byl zaveden jednotný režim pro výsluhové příspěvky bez ohledu na to, že byly tyto přiznány podle předchozího , o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů. V důsledku nepravé retroaktivity ustanovení zákona o služebním poměru tak došlo v případě stěžovatelky ke snížení valorizace jejího příspěvku za službu. Stěžovatelkou podanou správní žalobu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2010 č. j. -31 zamítl a Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2011 č. j. -57 stěžovatelkou podanou kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť její věc nebyla spravedlivě posouzena. Namítá, že jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích připustily uplatnění nepravé retroaktivity zákona i v případě, že tato působí újmu a nikoliv prospěch adresátovi právní normy. Nepravá retroaktivita by ale podle názoru stěžovatelky připadala v úvahu pouze tehdy, pokud by v jejím důsledku nedošlo ke zhoršení postavení adresáta právní normy. V posuzovaném případě však uplatnění nepravé retroaktivity způsobilo stěžovatelce, jakož i ostatním adresátům této právní normy, újmu. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, a současně podává ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), návrh na zrušení ustanovení zákona o služebním poměru.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. .

5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již vznesla v kasační stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že Nejvyšší správní soud se zmíněnými námitkami stěžovatelky zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky v ústavní stížnosti opakuje, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.

6. Ústavní soud předesílá, že obdobnými ústavními stížnostmi se shodnou právní problematikou a ústavněprávní argumentací se již zabýval v usnesení

sp. zn.

a v usnesení

sp. zn.

(dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, a proto na ně v dalším odkazuje a shodně uvádí.

7. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces, spočívající dle jejího přesvědčení především v tom, že obecné soudy připustily využití nepravé retroaktivity zákona v případě, kdy tato působí újmu a nikoli prospěch adresátovi právní normy. Ústavní soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces zaručuje, že věc bude soudem projednána, nezaručuje však, že návrhu bude soudem také vyhověno. Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správní orgány a soudy podaly předvídatelný a rozumný výklad rozhodných právních norem korespondující závěrům soudní praxe, není-li naopak výklad výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Naplnění těchto podmínek, jež by odůvodňovaly jeho zásah, však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. K otázce nepravé retroaktivity, jejíž tvrzená nepřípustnost v této věci tvoří těžiště ústavní stížnosti, se Ústavní soud (jak ostatně naznačil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší správní soud) vyjadřuje opakovaně tak, že oproti retroaktivitě pravé, která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností, spočívá retroaktivita nepravá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového. Po jeho účinnosti se však právní vztahy řídí právem "novým", přičemž nepravá retroaktivita se v právní teorii i v praxi připouští (srov. např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

sp. zn. Pl. ÚS17/96

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze tudíž vyloučit novou úpravu právních důsledků v určitém, dříve vzniklém právním vztahu, jestliže působí pro futuro, jak je tomu v případě stěžovatelkou rozporovaného ustanovení § 225 zákona o služebním poměru; aby šlo o retroaktivitu nepřípustnou, musel by zákon postihnout stěžovatelčin nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání (obdobně viz nález

sp. zn.

, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu však v dané věci není, neboť úprava zákonem zachovaného výsluhového příspěvku a jeho zvyšování je tímto právním předpisem upravena do budoucna, což je znakem normativní změny, proti které nelze nic namítat, ať již z hledisek podústavních nebo ústavních.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal právní závěry obecných soudů, i jim předcházející závěry správních orgánů protiústavními, neboť jimi podaný výklad není zjevně svévolný a nepostrádá racionální základnu. Právní závěry, k nimž při svém rozhodování dospěly, byly rovněž odpovídajícím způsobem odůvodněny. Vzhledem k vyčerpávajícímu a podrobnému odůvodnění obou soudů, zejména pak Nejvyššího správního soudu, který spornou právní otázku řešil opakovaně, nemá Ústavní soud důvod se k věci duplicitně vyjadřovat a v podrobnostech na ně odkazuje.

10. Jako neopodstatněný byl shledán i návrh na zrušení ustanovení § 225 zákona o služebním poměru, podaný v souvislosti s projednávanou ústavní stížností. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle . Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.

11. Jak Ústavní soud ověřil, rozhodovaly obecné soudy v souladu s principy hlavy pátéd a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, proto nezbylo než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu