Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3302/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Š. P., zastoupené JUDr. Martinem Hádkem, advokátem Advokátní kanceláře Praha 4 - Krč, Trnková 1864/22, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. ze dne 23. 9. 2009 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 30. 9. 2008, a návrhu na zrušení ustanovení , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení základního práva zaručeného ústavním pořádkem, z nějž vyplývá zásada zákazu zpětného působení právní normy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje zrušení ustanovení , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále " ")

Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 9. 2007 čj. 970/2007, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 1. 1. 2007 č.j. OSZ-17780/2007, jímž byl stěžovatelce podle § 159 a § 225 zákona o služebním poměru zvýšen příspěvek za službu náležející ke dni 31. 12. 2006 ve výši 6373 Kč měsíčně o 2,80%, tj. o 179 Kč měsíčně.

V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že příspěvek za službu, který stěžovatelce náležel ke dni 31. 12. 2006, se v souladu s § 225 zákona o služebním poměru stal dnem 1. 1. 2007 výsluhovým příspěvkem ve výši, v jaké náležel ke dni 31. 12. 2006. Na tento výsluhový příspěvek se plně vztahuje právní režim zákona o služebním poměru včetně upravujícího způsob jeho zvyšování. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že příspěvky za službu přiznané podle jsou nadále postaveny na roveň výsluhovým příspěvkům, jejichž režim stanoví , v důsledku čehož byl zaveden a platí jednotný režim pro výsluhové příspěvky bez ohledu na to, zda byly přiznány před nabytím účinnosti tohoto zákona, nebo po nabytí jeho účinnosti. neobsahuje pro výsluhové příspěvky přiznané před jeho účinností žádnou výjimku, neobsahuje pro tyto případy jiná řešení ani v přechodných ustanoveních, ani v ustanovení zákona. V případě ustanovení zákona o služebním poměru se tedy jedná o přípustnou formu nepravé retroaktivity.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V odůvodnění shodně uvedl, že transformační ustanovení zákona o služebním poměru zavedlo jednotný právní režim pro příspěvky za službu původně přiznané a poskytované na základě a pro výsluhové příspěvky (nově) přiznané a poskytované na základě zákona o služebním poměru. I když služební poměr stěžovatelky skončil dnem 30. 11. 1995, trvají jeho důsledky, včetně příspěvku za službu, resp. výsluhového příspěvku. Stěžovatelka proto spadá pod rozsah zákona o služebním poměru s tím, že jí jako bývalému příslušníku Policie ČR vznikl nárok a byl přiznán příspěvek za službu, který je s účinností od 1. 1. 2007 považován za výsluhový příspěvek.

Shodně se soudem prvního stupně Nejvyšší správní soud uvedl, že se jedná o tzv. nepravou retroaktivitu jež je "obecně přijímaná a akceptovatelná, neboť zabezpečuje kontinuitu právního řádu" (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

či

sp. zn.

). Nová právní úprava nepřinesla žádnou změnu "týkající se vzniku nároku na příspěvek ... a určení jeho výše" zpětně (do minula), a ani právní úprava valorizace nemá zpětné účinky a působí pouze do budoucna. Kasační soud poukázal na právní závěry obsažené ve vlastním rozhodnutí sp. zn. , jakož i v rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

, v němž se vyslovil k "ústavnosti" změny právního režimu poskytovaných výsluhových příspěvků jako takových, a potažmo i režimu jejich valorizace. Změnou právní úpravy tedy nebyla dotčena ani výše příspěvků za službu, která zůstala zachována v té hladině, v jaké náležela ke dni 31. 12. 2006. Jediné, co se v případě stěžovatelky, která je v postavení příjemce výsluhového příspěvku, na konstrukci příspěvků za službu (výsluhových příspěvků) změnilo, je právě způsob jejich valorizace (přičemž uvedené, jak vyplývá z důvodové zprávy k navrhovanému ustanovení právě bylo cílem zákonodárce.

Stěžovatelka namítá, že jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích připustil využití nepravé retroaktivity zákona tak, že působí újmu a nikoliv prospěch adresátovi právní normy. Stěžovatelka s odkazem na teoretický výklad pojmu pravá a nepravá retroaktivita uvádí, že s právním názorem, dle nějž právní úpravu věci nebylo možno provést jinak, než za využití institutu tzv. nepravé retroaktivity, lze souhlasit jen tehdy, pokud by v jejím důsledku nedošlo ke zhoršení postavení adresáta právní normy. Dovozuje, že retroaktivita je jevem v podstatě až nežádoucím, jehož přípustnost je odůvodnitelná, jen pokud přináší prospěch potenciálnímu adresátovi právní normy. Změna podmínek vyplácení příspěvků za službu měla být provedena úpravou příslušného ustanovení zák. č. 186/92 Sb. Právní vztah, vyplývající z práva na vyplácení příspěvku za službu, nemohl zaniknout s koncem účinnosti Ustanovení však umožňuje aplikaci ustanovení téhož zákona tak, aby mohlo dojít k faktickému snížení valorizace příspěvků za službu.

V souvislosti se shora uvedeným stěžovatelka podle podává návrh na zrušení ustanovení , neboť jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka je přesvědčena o porušení svých práv vyplývajících zejména z práva na spravedlivý proces (nesprávný výklad a aplikace normy), přičemž z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.

Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností se shodnou právní problematikou a ústavněprávní argumentací se již zabýval v usnesení sp.zn.

, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, a proto na ně odkazuje a shodně uvádí:

Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správními orgány a soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna ( ).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v otevřené právní otázce však v dané věci splněny nejsou.

K otázce nepravé retroaktivity, jejíž tvrzená nepřípustnost v této věci tvoří těžiště ústavní stížnosti, se Ústavní soud (jak ostatně naznačil ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud) opakovaně vyjadřuje tak, že - oproti retroaktivitě pravé (která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností) - spočívá v tom, že "právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým", přičemž nepravá retroaktivita je "v právní teorii i v praxi obecně považována za přijatelnou" (srov. např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

sp. zn. Pl. ÚS17/96

,

sp. zn.

,

sp. zn.

). Nelze tudíž vyloučit novou úpravu právních důsledků v určitém právním vztahu (dříve vzniklém), jestliže působí pro futuro, jak je tomu v případě rozporovaných ustanovení a 159 ; aby šlo retroaktivitu nepřípustnou, musel by zákon postihnout stěžovatelův nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání (obdobně nález

sp. zn.

). Tak tomu však v dané věci není, neboť úprava zákonem zachovaného výsluhového příspěvku, resp. jeho zvyšování, je tímto právním předpisem upravena do budoucna, a to je znak normativní změny, proti které nelze nic namítat, ať již z hledisek podústavních nebo ústavních. Že do budoucna působící změna v obsahu právního vztahu je akceptovatelná jen za předpokladu, že přinese stěžovateli efekt příznivý, neplatí zcela očividně.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal právní závěry obecných soudů, i jim předcházející závěry správních orgánů protiústavními, neboť jimi podaný výklad není zjevně svévolný a nepostrádá racionální základnu; právní závěry, k nimž při svém rozhodování dospěly, byly rovněž odpovídajícím způsobem odůvodněny. Vzhledem k vyčerpávajícímu a podrobnému odůvodnění obou soudů, zejména pak Nejvyššího správního soudu, nemá Ústavní soud důvod se k věci duplicitně vyjadřovat a v podrobnostech na ně odkazuje.

Jako neopodstatněný byl shledán i návrh na zrušení ustanovení , podaný v souvislosti s projednávanou ústavní stížností. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle . Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení a b) a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu