Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3307/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E. H., zastoupeného Mgr. Bc. Kamilou Klvačovou, advokátkou advokátní kanceláře Šocová, Klvačová & Širhalová se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 31. května 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 31. srpna 2010, a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. ze dne 9. června 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. listopadu 2011, doplněnou podáním ze dne 8. 11. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně shledán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle a b), odst. 2 , přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle a přečinu poškození cizí věci dle , a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně zcela zrušen a nově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle a b), odst. 2 dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle a přečinu poškození cizí věci podle , a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením dovolacího soudu bylo dovolání odmítnuto, coby podané z jiného než zákonného důvodu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva podle a 2 a d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že byl ve vazbě v souvislosti s trestním řízením vedeným soudem prvního stupně v jiné věci (sp. zn. ) po dobu zhruba 7 měsíců, počínaje dnem 5. srpna 2008 a v "některé z těchto trestních věcí" byl zcela zproštěn obžaloby a rozhodnutím odvolacího soudu propuštěn na svobodu. Omezení osobní svobody z důvodu podezření ze spáchání trestných činů, které nespáchal, považuje za výrazný zásah do svých práv a poukazuje v této souvislosti na právní názor obsažený v nálezu

sp. zn.

(N 108/49 SbNU 567). Poukazuje na to, že podle je soud v případě, že obžalovaný byl ve vazbě nebo ve výkonu k trestu odnětí svobody a tuto dobu nelze započíst do výměry ukládaného trestu, je k této skutečnosti povinen soud přihlédnout při stanovení druhu, resp. výměry trestu. Toto je soud povinen řešit jako předběžnou otázku a výsledek vtělit do odůvodnění rozsudku (Šámal, P. a kol.: - Komentář. Část I. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, ss. 995-998). Ani jeden z obecných soudů se však touto otázkou nezabýval. Přitom shledává kvantitativní proporci mezi sedmiměsíčním výkonem vazby a šestnáctiměsíčním trestem odnětí svobody, který mu byl uložen.

3. Stěžovatel považuje za naprosto nedostačují řešení nezákonné vazby skrze náhradu škody, a to jednak s ohledem na to, že osobní svoboda jednotlivce nemůže být vyvážena penězi, a dále i s ohledem na výši náhrady, která je v takových případech přiznávána. Tento institut tedy představuje jen minimální nápravu škod způsobených nezákonnými zásahy státu do základních lidských práv.

4. Ústavní soud předesílá, že v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn.

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (

sp. zn.

, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (

sp. zn.

, N 10/29 SbNU 69), resp. v případech důkazů opomenutých, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

6. Ústavní soud se přiklání k názoru, že smyslem institutu zápočtu vykonané vazby a trestu, resp. jejich zohlednění v druhu a výměře trestu je naplnění zásady zákazu dvojí potrestání za tentýž čin, zakotvené v y (srov. Šámal, P. a kol.: - Komentář. Část I. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 990). Jeho cílem tedy rozhodně není sanace jakéhokoliv jiného případného porušení osobní svobody jednotlivce, zaručené v y, jak se patrně stěžovatel domnívá. S ohledem na to lze považovat za ústavně souladný názor dovolacího soudu, který se vypořádal s totožnou námitkou stěžovatele, obsaženou v dovolání. Dovolací soud jednak poukázal na to, že zohlednění vykonané vazby nebo trestu do druhu a výměru trestu v případě, že je nebude možné započíst, není institutem novým - byl obsažen již v trestního zákona, účinného do 31. prosince 2009. Dále dovolací soud jasně vyložil, že uvedené započtení či zohlednění se týká trestního řízení, v němž byl pachatel (správně spíše obviněný či obžalovaný) ve vazbě a v tomto řízení došlo k jeho odsouzení. Konečně dovolací soud dospěl k závěru, že uvedený institut není aplikovatelný ani pro v případě blízké časové souvislosti posuzované trestní věci a trestní věci vedené Městský soudem v Brně pod sp. zn. , ani pro okolnost, že šlo o druhově shodné přečiny. S ohledem na výše uvedenou souvislost se zásadou ne bis in idem by bylo rovněž možné úvahy dovolacího soudu doplnit o to, že stěžovatel nikdy netvrdil, že je v posuzovaném případě souzen pro tutéž věc, pro niž byl souzen již dříve (a zproštěn obžaloby). To by dovedeno do důsledku totiž nutně muselo vést k tomu, že ani v tomto řízení nemohl být stěžovatel vůbec odsouzen a o institutu zápočtu či zohlednění vykonané vazby by nemohla být řeč. V každém případě není pravdou, že by se obecné soudy s uvedenou námitkou nevypořádaly, a že by jejich závěry nebyly ústavně souladné, což je pro posouzení ústavní stížnosti relevantní.

7. Právní názor obsažený v nálezu

sp. zn.

na danou problematiku nedopadá s ohledem na to, že se vztahuje k rozhodování o náhradě škody za nezákonnou vazbu a nikoliv k rozhodování o zápočtu či zohlednění vykonané vazby, o něž jde v posuzovaném případě. Jakkoliv lze obecně souhlasit se stěžovatelem v tom, že finanční kompenzace za nezákonnou vazbu nikdy nemůže zcela nahradit újmu způsobenou porušením osobní svobody jednotlivce, jiné řešení právní systém nenalezl, a to ani u náhrady výše postaveného práva na život či u práva na zdraví a osobní integritu. Jinak tomu ostatně není ani v právních řádech cizozemských.

8. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by byla porušena základní práva a svobody stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez

přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu