Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1915/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem Štětí, Kostelní 172, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2022 č. j. -1170 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 4. 2022 č. j. -1150, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Lounech, kterým byla zamítnuta jeho žádost o započítání vazby, do které byl vzat ve věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , do úhrnného trestu odnětí svobody v trvání pěti let, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 11. 2018 č. j. -825 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2019 č. j. -933. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Lounech.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práva podle d (dále jen " ").

Stěžovatel v úvodu ústavní stížnost připouští, že ustanovení , jehož aplikace se v předmětném řízení dovolával, upravuje započtení vazby do uloženého trestu pro případ, že k odsouzení došlo v tomtéž řízení. Je si tedy vědom, že se v jeho případě jedná o dvě různé trestní věci projednávané různými soudy. Svůj názor, že i přesto mělo dojít k započítání vykonané vazby do uloženého trestu, opírá o nález

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018 sp. zn. . Připomíná, že vazba vykonaná na základě rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. mu nebyla nikdy započtena na žádný uložený trest odnětí svobody a že ani nebyl za tuto vazbu finančně odškodněn podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel konečně odkazuje na článek doc. Koudelky (Započtení vazby z jiného trestního řízení do trestu. Bulletin advokacie, 2020, č. 5), který obsahoval informaci, že německý Spolkový ústavní soud svou judikaturou rozšířil možnosti započtení vazby a odmítl formalistický výklad příslušných ustanovení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nezapočtení vazby vykonané v jiném trestním řízení do uloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz y a y). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o započítání vazby či trestu podle (srov. usnesení

sp. zn.

). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.

V posuzovaném případě se stěžovatel domáhal započtení vykonané vazby do uloženého trestu podle , přestože (jak sám připouští) tuto vazbu vykonával v jiném trestním řízení, než v jakém mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody. Citované ustanovení přitom výslovně uvádí, že k započtení doby strávené ve vazbě má dojít toliko v případě, došlo-li "v tomto řízení" k jeho odsouzení. Stěžovatel tedy usiluje o to, aby k započtení vazby vykonané v jiném řízení došlo nad rámec výslovného znění . Ústavní soud však sdílí názor trestních soudů vyjádřený v napadených rozhodnutích, že takový postup možný není.

Jestliže stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje na výše citovanou judikaturu, musí Ústavní soud předně podotknout, že na tento argument trestní soudy v napadených rozhodnutích důsledně a adekvátně reagovaly. Vysvětlily, že nález

sp. zn.

pouze konstatoval podobu ideálního stavu (tedy že započtení vykonané vazby do trestu odnětí svobody je ideální formou kompenzace vazby) a otázkou možnosti započtení vazby vykonané v jiné trestní věci se vůbec nezabýval. Stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. pak byl opodstatněně označen jako zcela nepřiléhavý, neboť otázka vazby a jejího zápočtu v něm nebyla vůbec řešena (blíže viz č. l. 2 usnesení Okresního soudu v Lounech a č. l. 2 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem).

Ústavní soud k tomu dodává, že ani z usnesení

sp. zn.

a rozsudku Městského soudu v Praze, na něž stěžovatel rovněž odkazuje, nijak nevyplývá, že by započtení vazby vykonané v jiné trestní věci mělo být přípustné. Článek doc. Koudelky, na který stěžovatel poukazuje, pak obsahuje informaci o tom, že německý Spolkový ústavní soud v rozhodnutí 2 BvR 1447/99 dospěl k závěru, že při ukládání trestu musí být zohledněna i vazba, kterou pachatel vykonal v jiném trestním řízení, avšak pouze za předpokladu, že existuje funkční souvislost nebo nějaký faktický vztah mezi skutkem, který byl řešen v trestním řízení, ve kterém byl pachatel ve vazbě, a skutkem řešeným v jiném trestním řízení, za který byl pachatel nakonec odsouzen a za který mu byl uložen trest. Ve stěžovatelově případě však žádná taková funkční souvislost či faktický vztah mezi trestnými činy řešenými v předmětných trestních řízeních neexistuje, resp. stěžovatel ani nic takového netvrdí. Tedy i odkaz na judikaturu německého Spolkového ústavního soudu je v daném případě nepřiléhavý.

Ústavní soud musí naopak odkázat na svá usnesení

sp. zn.

a

, v nichž deklaroval, že smyslem institutu započítání vazby a trestu je naplnění zásady zákazu dvojího potrestání za tentýž čin, zakotvené v y a že jeho cílem tedy rozhodně není sanace jakéhokoliv jiného případného porušení osobní svobody jednotlivce, zaručené v y. V souladu s doktrínou pak uvedená usnesení shodně konstatovala, že vazbu je možné započítat jen do trestu, který byl uložen v tomtéž trestním řízení, v němž byl pachatel ve vazbě.

Ústavní soud neshledává žádný důvod, aby se v nyní posuzované věci odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vyjádřeno v citovaných usneseních. Uzavírá proto, že trestní soudy nijak nepochybily, když v souladu s výslovným zněním ustanovení odmítly započíst do trestu uloženého stěžovateli vazbu, kterou před řadou let vykonal v rámci jiného trestního řízení.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu