Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2547/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Benešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. -981, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, č. j. -946, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení a základních práv a svobod (dále jen " ").

Obecné soudy (v záhlaví označený krajský soud jako soud odvolací) v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, vypořádaly zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví mimo jiné tak, že do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázaly identifikované nemovitosti a ve prospěch bývalé manželky mu uložily povinnost k peněžitému plnění. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné podle , věty první, a odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že přípustnost dovolání byla v jeho případě plně opodstatněna, neboť skutková zjištění a právní závěry soudů prvního a druhého stupně se "ocitly" v extrémním nesouladu se skutečným stavem věci. Nezohledněním darů jeho rodičů a jen "formálním" přístupem k věcnému břemeni doživotního užívání domu byla ovlivněna cena dotčené nemovitosti a tím i "výše vypořádacího podílu vůči žalobkyni". Opakovaná procesní pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování pak měla za následek, že v řízení nebylo postupováno bez zbytečných průtahů.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení , jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty daného vypořádání (darování třetích osob jednomu z manželů, resp. jejich "věcná" práva ke společné nemovitosti), jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do vypořádání nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde.

Totéž platí o skutkové rovině sporu, jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně uvádí námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi po obsáhlém dokazování - finálně - vypořádaly způsobem, který má racionální a hájitelnou základnu. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům.

Stěžovatelovu kritiku - má-li být pochopena v kontextu ústavněprávním - nelze sdílet ani v té části, v níž se obrací proti rozhodnutí soudu dovolacího. Rozhodný úsudek, že dovoláním nebyla otevřena otázka zásadního právního významu ve smyslu ustanovení , odst. 3 , obstojí bez pochybností i v rovině podústavní, a ani stěžovatelovo tvrzení o "extrémním nesouladu se skutečným stavem věci" takovou otázku (způsobilý dovolací důvod) nezakládá.

K druhému stěžovatelovu ústavněprávnímu odkazu - na - pak postačí jen připomenout, co Ústavní soud opakovaně traktuje, že nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy bylo-li řízení před obecnými soudy již skončeno, je prostor pro zásah Ústavního soudu v něm uzavřen. Námitka "již odezněných" průtahů v řízení je pak - v obecné rovině - uplatnitelná jen v jiných souvislostech, jmenovitě při posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle , ve znění pozdějších předpisů (viz kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007,

sp. zn.

).

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu