Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2920/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Filipa a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Antonína Kouřimského, zastoupeného Mgr. Jiřinou Dvorníkovou, advokátkou se sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 11. 2016 č. j. -98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2017 č. j. -128 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 č. j. -146, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle d (dále jen ""). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které se nedostatečně zabývaly námitkou promlčení a počátkem běhu promlčecí lhůty a zamítly jeho nárok na náhradu škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "").

Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po první žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník 1)"] zaplacení částky 2 485 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. nesprávným úředním postupem, který spočíval v nepřiměřené délce řízení (ústavní stížnost v této věci byla odmítnuta usnesením

sp. zn.

). Předmětem řízení proti druhému žalovanému [Ing. Janu Benešovi, dále jen "vedlejší účastník 2)"] bylo zaplacení částky 250 000 Kč za škodu způsobenou neodůvodněným navýšením ceny rodinného domu ve znaleckém posudku zpracovaném vedlejším účastníkem 2) pro potřebu výše uvedeného řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi 1) o zaplacení částky 2 235 000 Kč s příslušenstvím zamítl z důvodu promlčení práva na náhradu škody podle (výrok I), řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem 1) do částky 250 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II), žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi 2) o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a stěžovateli uložil zaplatit náhradu nákladů řízení oběma vedlejším účastníkům (výroky IV a V). Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích (ve výrocích I a II v částečně upraveném znění ohledně příslušenství) potvrdil (výrok I), ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejšímu účastníkem 1) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 2) náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 19 200 Kč (výrok III). Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele pro jeho vady odmítl podle

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle a y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Přitom dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je předepsáno povinné zastoupení advokátem. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla posuzována obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tedy povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel neuvedl výslovně žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání porušením y (I.)

Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle (II.) Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a , zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2019

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu