Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2155/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OFFICES FOR RENT, a. s. se sídlem Praha 4, Ohradní 1394/61, zastoupené JUDr. Alenou Vachtovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011 č. j. -114 a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008 č. j. -80 a Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 5. 2008 č. j. -45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci, a to s tvrzením, že bylo porušeno její vlastnické právo chráněné článkem 11 odst. 1 základních práv a svobod (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 22. 5. 2008 č. j. -45 určil, že žalobkyně L. V. je výlučným vlastníkem v rozsudku uvedených pozemků, ohledně kterých byl v katastru nemovitostí veden duplicitní zápis vlastnického práva jak pro ni, tak stěžovatelku (žalovanou).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2008 č. j. -80 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil závěru, že právní předchůdci žalobkyně se stali vlastníky předmětných nemovitostí na základě rozhodnutí o přídělu (přídělové ze dne 1. 12. 1952) v období účinnosti tzv. středního , který k nabytí vlastnictví nevyžadoval intabulaci; mimoto vlastnické právo svědčilo právním předchůdcům žalobkyně i na základě postupní smlouvy uzavřené s B. Š., jíž byly předmětné pozemky přiděleny dříve, a i kdyby nebylo těchto titulů, byly podle odvolacího soudu splněny podmínky nabytí vlastnictví vydržením. Oproti tomu Arcibiskupství pražské nemohlo být při prodeji nemovitostí předchůdci stěžovatelky (D. H.) v dobré víře, že mu pozemky patří, jestliže mu byly odňaty ve prospěch státu výměry Ministerstva zemědělství ze dne 24. 3. 1948 a 31. 7. 1950.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 5. 2011 č. j. -114 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, jelikož jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá - jako souladné s hmotným právem i konstantní judikaturou - zásadní právní význam. Konstatoval též, že i kdyby byla důvodná námitka stěžovatelky, dle které předmětné pozemky nebyly v době přidělení ve vlastnictví státu a vlastnické právo původního vlastníka (Arcibiskupství pražského) nezaniklo, postačí, že obstojí právní závěr o vydržení vlastnictví nemovitostí právními předchůdci žalobkyně.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Arcibiskupství pražské kupní smlouvou ze dne 19. 11. 1992, jíž nemovitosti převedlo na jejího právního předchůdce, "rozhodně nečinilo neplatný právní úkon", jestliže postupovalo s odkazem na tehdy platné ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "). Stěžovatelka má za to, že její vlastnické právo "požívá ochrany a nezaniká v souladu s článkem 11 a ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv" ani tehdy, bylo-li později odkazované ustanovení nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995

sp. zn.

zrušeno, a je přesvědčena, že nalézá oporu v názoru, který vyslovil Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

. Konečně též připomíná, že vlastnické právo k přídělu nenaplňuje znaky vlastnického práva ve smyslu článku 11 odst. 1 , neboť není neomezeným panstvím nad věcí.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen interpretační "libovůlí".

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; relevantní rámec rozhodného právního posouzení obecné soudy vysvětlily a odůvodnily obšírně a věcně přiléhavě, a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat. Oproti tomu stěžovatelka tento rozhodovací rámec relevantně nezpochybňuje, jestliže povýtce míjí, co je pro něj argumentačně podstatné.

Napadená rozhodnutí nejsou projevem porušení zásady právní jistoty a ochrany nabytých práv, jak se stěžovatelka domnívá, a ani odkaz na nález

sp. zn.

nemůže být pro ni efektivní; v předmětné věci totiž nešlo o to, že by dodatečně odpadl titul převodce odstoupením od smlouvy nebo jejím "zrušením z jiného důvodu", a argument ochranou dobré víry při nabývacím úkonu se tím v její prospěch neuplatní. Naopak, jak dovodily obecné soudy, jako určující se prosadí to, že Arcibiskupství pražskému byly dotčené nemovitosti v režimu pozemkové reformy odňaty, aby se následně staly předmětem držby a vydržení vlastnictví právními předchůdci žalobkyně, a tudíž při uzavírání kupní smlouvy s právním předchůdcem stěžovatelky nemohlo být jejich vlastníkem a oprávněným převodcem. Úvaha stěžovatelky o nižší úrovni ochrany vlastnictví nabytého přídělem (žalobkyně) je nepřípadná rovněž, což ostatně odůvodnění výše zmíněného nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

dokládá dostatečně.

Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu