Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2395/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. K. a K. K., zastoupených JUDr. Michaelou Pretschovou, advokátkou se sídlem Pražská 2951, Varnsdorf, proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2011 č. j. -89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení výroků II. a III. v záhlaví označeného pravomocného rozhodnutí krajského soudu pro porušení jejich ústavně zaručeného práva zakotveného v d.

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 10. 11. 2010 č. j. -66 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ve výroku I. konkretizovaných bytových jednotek a uložil žalobci povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 379.963,68 Kč. Proti citovanému rozsudku podal žalobce odvolání, které posléze částečně vzal zpět, a to proti výroku ve věci samé. Odvolací soud proto v této části v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení pak změnil potud, že výše nákladů řízení činí 35.611,68 Kč, jinak jej potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelé nesouhlasí se závěry krajského soudu, neboť jsou přesvědčeni, že náhradu nákladů nelze považovat za adekvátní, a to s ohledem na hodnotu předmětu určovací žaloby, okolnosti vzniku sporu, jeho závažnost i jeho možné důsledky, jakož i na nemravnost a účelovost žaloby samotné. Trvají na tom, že sazba odměny měla být v daném případě stanovena podle bodu 6 ustanovení , nikoli tedy dle ustanovení citované vyhlášky, jak nesprávně dovozuje krajský soud. Domnívají se, že věc měla být posuzována dle nálezů Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

a

, neboť právní názor v nich vyslovený se uplatní i v případě, kdy je aplikována citovaná vyhláška, a zpochybňují argumentaci odvolacího soudu týkající se této otázky. Stěžovatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že jim nepřiznal žádnou náhradu nákladů odvolacího řízení, ačkoliv řízení muselo být zastaveno z důvodu, že žalobkyně vzala odvolání zpět, čímž nesplnil jejich legitimní očekávání vyplývající z ustanovení věta první

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Nezkoumá tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zabývat se i eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s právními závěry odvolacího soudu, přičemž zpochybňují aplikaci a interpretaci ustanovení o náhradě nákladů řízení a citovaných ustanovení . Výsledek soudního řízení považují s ohledem na všechny okolnosti za nespravedlivý a u Ústavního soudu se domáhají z jejich pohledu spravedlivého řešení sporu. Svojí argumentací, která zůstává zcela v rovině jednoduchého práva, však staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu, jak již bylo výše řečeno, nepřísluší. Aplikace a interpretace jednoduchého práva, tedy i ustanovení a násl. včetně prováděcích vyhlášek je věcí obecných soudů.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na svoji judikaturu vztahující se k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, v níž se opakovaně vyjádřil tak, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či

sp. zn.

ve SbNU sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde je rozhodnutí soudu zcela nedostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.

Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud v projednávané věci dopustil shora vymezených pochybení. Napadené usnesení je dle jeho názoru založeno na racionální a vyčerpávající argumentaci, kterou námitky stěžovatelů nejsou schopny jakkoliv vyvrátit. Odvolací soud v odůvodnění usnesení dostatečně vysvětlil, proč na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení úspěšných stěžovatelů aplikoval ustanovení , a je z něj zřejmé, jak dospěl k celkové částce ve výši 35.611,68 Kč. Rovněž se řádně a přesvědčivě vypořádal s odkazem stěžovatelů na nález Ústavního soudu

sp. zn.

.

Nelze přisvědčit ani námitce týkající se nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud o nich rozhodl v souladu s ustanoveními a s ohledem na úspěch účastníků sporu ve věci, který je dle jeho mínění za situace, kdy odvolací řízení bylo z důvodu zpětvzetí odvolání proti výroku ve věci samé zastaveno a výrok o náhradě nákladů řízení soudu prvního stupně byl změněn ve prospěch žalobce, shodný. Uvedenému závěru z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout, i v tomto případě lze nákladový výrok, který je dostatečně odůvodněn, považovat za souladný s průběhem řízení.

Lze tedy shrnout, že Ústavní soud, jenž nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, ale toliko jeho ústavní konformitu, nedospěl v projednávané věci k závěru, že by usnesení krajského soudu vykazovalo rysy protiústavnosti. V daném případě jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelé namítají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu