Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2554/11

Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. S., zastoupeného JUDr. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem V Tůních 1636/1, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2011 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. 8. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v , a d. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. (PM 14. 3.2011), kterým byla stěžovateli (žalovanému) v řízení o nároku týkajícího se majetku patřícího do konkursní podstaty uložena platební povinnost vůči žalobci - správci konkursní podstaty. Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu, stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém nebylo doposud rozhodnuto. Napadeným usnesením vrchní soud potvrdil usnesení krajského soudu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit České republice soudní poplatek z tohoto řízení dle ust. zákona o soudních poplatcích ve výši 14.080,-Kč. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, s odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 11. 2. 2004 (N 17/32 SbNU 163) zpochybnil možnost vydat rozhodnutí o poplatkové povinnosti po právní moci rozhodnutí ve věci samé.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost dle písm. d) y (dále jen " ") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. ). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Podle ust. , ve znění po jeho novele provedené , účinným ke dni 1. dubna 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. ]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li přímo ústavní stížnost, Ústavní soud takové podání neodmítne pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ust. , v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci zjistil Ústavní soud, že proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, přičemž přípustnost dovolání dovozuje stěžovatel z ust. . Je sice pravdou, že dovolání pouze proti rozhodnutí, popř. výroku o nákladech řízení není přípustné [srov. ust. , b) i c) a contrario], avšak v situaci, kdy proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání ve věci samé, může se rozhodnutí o něm zásadně dotknout i nákladů předchozího řízení, včetně stanovení poplatkové povinnosti stěžovatele. Zruší-li totiž dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, popř. soudu prvního stupně, má příslušný soud povinnost rozhodnout nově i o poplatkové povinnosti a případné nesprávné rozhodnutí o poplatkové povinnosti zrušit či změnit. Naopak, odmítne-li dovolací soud dovolání podané stěžovatelem, uplatní se pravidlo obsažené ve shora citovaném ust. , dle něhož lze v případě zvažované přípustnosti dovolání [ust. ] podat ústavní stížnost i proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva (rozhodnutí odvolacího soudu), které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel bude mít možnost podat nově ústavní stížnost, a to i proti rozhodnutí o poplatkové povinnosti, když takové rozhodnutí, byť formálně vydané samostatným usnesením, je přímo závislé na rozhodnutí ve věci samé (přiměřeně srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2011). Jinak řečeno, lhůta k podání ústavní stížnosti proti předmětnému akcesorickému rozhodnutí o uložení poplatkové povinnosti stěžovateli (ust. § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích) nemůže uplynout dříve, než lhůta k podání ústavní stížnosti proti meritornímu rozhodnutí. Z povahy věci je zřejmé, že rozhodnutí o poplatkové povinnosti mělo být, min. z důvodu právní jistoty, učiněno současně s rozhodnutím ve věci samé. Neučinil-li tak nalézací soud, nelze tímto opomenutím či pochybením zakládat samostatný procesní režim rozhodnutí o poplatkové povinnosti a dvoukolejnost jeho ústavněprávního přezkumu (před rozhodnutím dovolacího soudu v rámci splnění procesních podmínek pro jeho vydání a po rozhodnutí dovolacího soudu o jeho věcné správnosti dle výsledku řízení), ale je třeba (je-li to ovšem možné) je nadále vázat na rozhodnutí, jímž se řízení končí. Tomuto výkladu ostatně odpovídá i povaha ústavní stížnosti jako prostředku ultima ratio a z něj vycházející shora vymezený princip subsidiarity ústavněprávního soudnictví. V této fázi řízení je podstatné, že stěžovatelem vytýkané pochybení obecných soudů (byť stěžovatelovy námitky jsou ryze procesního charakteru a nevážou se na rozhodnutí ve věci samé) je napravitelné obecnými soudy samotnými, když případný kasační zásah Nejvyššího soudu má zásadní vliv i na akcesorické rozhodnutí o poplatkové povinnosti stěžovatele.

Nadto, pokud by byla ústavní stížnost, třeba jen v rozsahu poplatkové povinnosti, věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 10. 2009, usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 7. 2011]. Je úkolem především Nejvyššího soudu, aby sjednocoval a kultivoval judikaturu soudů, k čemuž především slouží institut dovolání a k témuž by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku [obdobně nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717)]; byť, jak shora uvedeno, není dovolání jen proti rozhodnutí o poplatkové povinnosti přípustné, Nejvyšší soud má dbát, aby občanská soudní řízení probíhala v zákonném rámci a aby byla plně respektována základní práva jeho účastníků, k čemuž slouží mj. i odůvodnění jeho rozhodnutí.

Ústavní soud dodává, že při rozhodování nikterak nevycházel z vyjádření účastníků (obecných soudů), když své rozhodnutí učinil na základě krajským soudem předloženého spisového materiálu (č. l. 112 a násl.), ze kterého vyplynulo podání dovolání stěžovatelem, což stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl.

S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle ve spojení s ust. .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2011

Eliška Wagnerová, v. r.

soudce zpravodaj