Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2174/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Przedsiębiorstwo-produkcyjno-handlowo-usługowe "Merkury" Adam i Artur Żurakowscy spółka jawna, se sídlem Prążyńska 28, Prudnik, Polská republika, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem v Jeseníku, nám. Svobody 829/17, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. -96 ze dne 29. dubna 2011, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 26. července 2011 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 5. září 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Jím byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení (tam žalovaného) změněn rozsudek Okresního soudu v Jeseníku č. j. -67 ze dne 8. listopadu 2010 tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 5.184,41 PLN s příslušenstvím, a stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení před soudy obou stupňů. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle a y, podle d a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ze stěžovatelem předložených kopií rozsudků obou stupňů a z jeho tvrzení vyplývá, že stěžovatel provozuje velkoobchod stavebním materiálem. Při této činnosti prodal vedlejšímu účastníku řízení určité zboží a žalobou se domáhal zaplacení části kupní ceny, která nebyla uhrazena. Z jediného ústního jednání, které se konalo před soudem prvního stupně, se omluvil vedlejší účastník řízení a současně i jím navržený svědek, posledně uvedený s odkazem na dlouhodobě plánovanou pracovní cestu. Soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl, vycházeje jen z listin a tvrzení stěžovatele, jakož i z exekučních spisů vedlejšího účastníka řízení v jiných věcech. Dospěl stručně řečeno k závěru, že vedlejší účastník nedoložil, že by kupní cenu uhradil při prodeji v hotovosti, jak zněla procesní obrana, a svědeckou výpověď shledal nadbytečnou. Konstatoval přitom, že vedlejší účastník řízení i v minulosti nehradil své závazky. K odvolání vedlejšího účastníka řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, tak jak je shora uvedeno. Rozsudek byl vynesen po jediném ústním jednání, které se konalo, a to v nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovatel se z jednání omluvil v rámci svého vyjádření k odvolání, v němž navrhl jednak potvrzení rozsudku jako věcně správného a dále, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Při ústním jednání odvolací soud znovu provedl důkaz listinami předloženými stěžovatelem. Dále provedl výslech svědka L. J., jehož navrhoval vedlejší účastník řízení již v řízení před soudem prvního stupně. Neprovedení tohoto výslechu soudem prvního stupně bylo přitom jedním z bodů odvolání.

3. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl nepředvídatelně, když na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za potřebnou svědeckou výpověď L. J. k dostatečnému zjištění skutkového stavu. O postupu odvolacího soudu se tak dozvěděl až po vynesení rozsudku, kdy se k provedené svědecké výpovědi již nemohl ani vyjádřit, ani na ni nemohl reagovat nabídkou dalších důkazů. Podle stěžovatele jej měl odvolací soud poučit o svém odlišném právním názoru a vyzvat jej k nabídnutí vlastní verze skutečnosti a k nabídnutí důkazu k jejímu prokázání. To však odvolací soud neučinil, ačkoliv jej k tomu vybízí judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu, kterou stěžovatel bez další argumentace cituje (

sp. zn.

, N 59/52 SbNU 583;

sp. zn.

ze dne 6. září 2010,

sp. zn.

, N 44/36 SbNU 469;

sp. zn.

, N 176/43 SbNU 23; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 27. července 2005, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 16. března 2004, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 18. ledna 2005, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 18. ledna 2005, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 7. srpna 2003).

4. Ústavní soud předesílá, že v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn.

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (

sp. zn.

, N 63/5 SbNU 481). Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, je pro oblast aplikace a intepretace podústavního práva, a to i pro oblast dokazování povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Jak správně stěžovatel uvádí, Ústavní soud se v minulosti přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Účastníci nesmějí být zaskočeni možným jiným posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy (nález

sp. zn.

ze dne 22. července 2010 aj.). Ovšem na druhou stranu ani obecné soudy ani Ústavní soud tu nejsou k tomu, aby za účastníky řízení domýšlely jejich procesní taktiku anebo dokonce sanovaly hrozící nebo nastalé problémy, které z ní plynou. Pro účastníky řízení totiž v prvé řadě platí zásada vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (Codex Iustinianus 7,40).

7. Civilní proces je ovládán zásadou ústnosti, s níž je spojena zásada bezprostřednosti. Ta v daném případě byla beze zbytku naplněna, když o všem podstatném se jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení rozhodovalo při ústním jednání. Podobně jako vedlejší účastník řízení přišel vlastní neúčastí o možnost bezprostředně brojit proti postupu soudu prvního stupně, který pro něj skončil procesním neúspěchem, tak k témuž došlo vůči stěžovateli v odvolacím řízení. Poučovací povinnost, kterou stěžovatel v rámci své argumentace vyzdvihuje, se mohla a měla uskutečnit při ústním jednání odvolacího soudu. Písemné upozornění by bylo namístě zásadně jen tehdy, pokud by procesní předpis ukládal soudu rozhodnout bez jednání. Jen v tom případě by totiž obecný soud neměl jinou možnost komunikace se stranami. O ničem jiném nevypovídají ani rozhodnutí, jichž se stěžovatel dovolává. Jak sám stěžovatel tvrdí, byl k ústnímu jednání odvolacího soudu předvolán a své účasti se výslovně vzdal a navrhl, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti.

8. S ohledem na procesní postoj a aktivitu vedlejšího účastníka řízení (které byly stěžovateli známy a navazovaly na postup a rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo předvídatelné, že v odvolacím řízení může být proveden výslech svědka L. J., jakož i to, že může být zopakováno listinné dokazování. Z obojího přitom mohly plynout odlišné skutkové a následně i právní závěry odvolacího soudu, na které by stěžovatel mohl adekvátně reagovat, pokud by se o své vůli této možnosti nevzdal.

9. Konečně je z rozhodnutí odvolacího soudu patrné, že na rozdíl od soudu prvního stupně při tvorbě svých závěrů mnohem důsledněji vyšel ze skutkových a hmotněprávních tvrzení stěžovatele a že na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodoval výhradně na základě precizně zjištěných fakt, tak jak vyplynuly z kontradiktorního postoje obou stran. Beze zbytku tak byl naplněn i princip dvojinstančnosti.

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by postup odvolacího soudu představoval porušení principů spravedlnosti řízení a že by tak došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu