Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2141/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů:

1/ P. C. a 2/ Politické strany Volte Pravý Blok - stranu za snadnou a rychlou ODVOLATELNOST politiků a státních úředníků PŘÍMO OBČANY, za NÍZKÉ daně, VYROVNANÝ rozpočet, MINIMALIZACI byrokracie, SPRAVEDLIVOU a NEZKORUMPOVANOU policii a justici, REFERENDA a PŘÍMOU demokracii WWW.CIBULKA.NET, kandidující s nejlepším protikriminálním programem PŘÍMÉ demokracie a hlubokého národního, duchovního a mravního obrození VY NEVĚŘÍTE POLITIKŮM A JEJICH NOVINÁŘŮM? NO KONEČNĚ! VĚŘME SAMI SOBĚ!!! - ale i s mnoha dalšími DŮVODY, proč bychom měli jít tentokrát VŠICHNI K VOLBÁM, ale - pokud nechceme být ZNOVU obelháni, podvedeni a okradeni - NEVOLIT ŽÁDNOU PARLAMENTNÍ TUNEL - STRANU vládnoucí (post) komunistické RUSKO - ČESKÉ totalitní FÍZLOKRACIE a jejich likvidační protinárodní politiku ČÍM HŮŘE, TÍM LÉPE!!! - jenž žádá o volební podporu VŠECHNY ČESKÉ OBČANY a daňové poplatníky, kteří chtějí změnit dnešní kriminální poměry, jejichž jsme všichni obětí, v jejich pravý opak! V BOJI MEZI DOBREM A ZLEM, PRAVDOU A LŽÍ, NELZE BÝT NEUTRÁLNÍ A PŘESTO ZŮSTAT SLUŠNÝ!!! Proto děkujeme za Vaši podporu!!! Nevěříte-li na pokoru u popravčí káry, zdá-li se vám naše kandidátka málo dokonalá nebo postrádáte-li na ní zástupce své obce nebo města a přitom MÁTE ODVAHU v této válce Lidí Dobra s vládnoucími Lidmi Zla povstat z jimi naordinovaného občanského bezvědomí, kterým nás ničí a dnešní DEMOKRATURU, SKRYTOU TOTALITU a OTROKÁŘSTVÍ VYŠŠÍHO ŘÁDU zásadním způsobem změnit, KANDIDUJTE ZA NÁS!!!, se sídlem v Praze - Holešovicích, Janovského 15,

zastoupených Mgr. Janem Horkým, advokátem se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Laubova 8, proti:

1/ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, č. j. -192,

2/ usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011, č. j. -197,

3/ usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009, č. j. -37,

4/ usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009, č. j. -33,

a 5/ usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, č. j. -116, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení , a d (dále jen "") zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2011, č. j. -197, rozhodl, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, č. j. -116, se mění tak, že stěžovateli 1/ se přiznává osvobození od soudních poplatků přesahujících částku 5 000 Kč, a v rozsahu, v němž nebylo stěžovateli 2/ přiznáno osvobození od soudních poplatků, se toto usnesení potvrzuje.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2010, č. j. -192, rozhodl, že soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Romana Vostrejšová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. .

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2009, č. j. -33, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věcí vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Rozhodnutí Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2009, č. j. -37, s poukazem na a opravil.

V ústavní stížnosti stěžovatelé oponují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010 námitkou, že stěžovatel 2/ "se stal stranou sporu na základě předchozího zavádějícího poučení soudu", v důsledku čehož je "nepřípadné", pakliže "následně" soudy poukazují na to, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a dovozují odtud nedostatek předpokladů pro osvobození od soudních poplatků.

Výhrady uplatňují stěžovatelé též vůči konstatování soudů, že stěžovatel 1/ není "nemajetný", neboť je likvidátorem a společníkem Nezávislého informačního a tiskového centra na podporu demokratických iniciativ, s.r.o. v likvidaci se základním kapitálem 100 000,- Kč. Podle stěžovatelů jde jen o formální údaj, který postrádá vypovídací hodnotu o výši "disponibilních zdrojů".

Namítají, že Vrchní soud v Praze neodůvodnil, proč přiznal stěžovateli 1/ osvobození od soudních poplatků přesahujících částku 5 000 Kč a nestanovil částku jinou (např. "4 000 Kč" nebo "6 000 Kč"), a připomínají, že Městský soud v Praze v usnesení ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , předznačil, že stěžovatelé "zřejmě splňují podmínky pro osvobození od soudních poplatků".

Stěžovatelé dovozují, že jim obecné soudy neposkytly procesní poučení podle a , a ani nevyhověly jejich opakovaným žádostem, aby jim byl ustanoven zástupce z řad advokátů, což způsobilo, že byli "po dlouhou dobu zmateni a v omylu stran toho, pod kterou spisovou značkou je ta která z jejich původních právních věcí příslušnými soudy vedena a projednávána". Uvedené "negativně ovlivnilo jejich další procesní postup" a zasáhlo do jejich ústavně zaručených práv.

Dále stěžovatelé namítají podjatost soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Romany Vostrejšové z důvodu jejího členství v KSČ, které dokládá "naprostý antagonismus" jejích názorů a postojů ke stěžovatelům.

Posléze dovozují, že rozdělování nápadu u Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu neodpovídá ústavněprávním požadavkům na určení složení senátů na základě jednotlivcem svévolně neovlivnitelných, objektivních, předvídatelných a transparentních pravidel.

Ústavní soud je podle y (dále "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti - v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010 - je námitka stěžovatelů, že rozhodující soudy pochybily v rámci výkladu a aplikace .

V prvé řadě - v rozhodných souvislostech - je namístě připomenout, že k posuzování návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov.

sp. zn.

); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov.

sp. zn.

,

,

,

) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz

sp. zn.

).

Jelikož si soud potřebný skutkový základ pro rozhodování o návrhu podle neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením na základě předložených listin), lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen tehdy, jestliže by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí neodůvodnil. Výklad a aplikaci ustanovení , o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy založené na tzv. relativně neurčitém pojmu (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Nic takového v dané věci dovodit nelze; ústavní stížností stěžovatelé toliko pokračují v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovali již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekávají, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - ve výše vyloženém smyslu - zde zjevně není; soudy přijaté závěry mají odpovídající zakotvení v adekvátních zjištěních, a nelze efektivně namítat, že by se nevypořádaly s námitkami, vznesenými stěžovatelem co do jeho osobních, majetkových a příjmových poměrů. Ani v celkovém zhodnocení těchto poměrů z hlediska podmínek aplikace Ústavní soud neshledává exces z předvídatelného nazírání, pročež závěr o aplikační libovůli k dispozici není. Není spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí možného uvážení, jež ustanovení předjímá.

Otázkou vztahu stěžovatele 1/ k výše specifikované společnosti z hlediska osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud zabýval již kupř. v usnesení ze dne 11. 11. 2010,

sp. zn.

, a na zde formulované závěry - též z hlediska funkční vazby mezi a - postačí již jen odkázat, a diskuse, proč soud předmětné osvobození stanovil právě od částky 5 000 Kč, postrádá ústavněprávní rozměr očividně. Co do námitky, že stěžovatel 2/ "se stal stranou sporu na základě předchozího zavádějícího poučení soudu", lze připomenout, že případné zpětvzetí žaloby zůstává v jeho procesní dispozici; přitom není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

, a z judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. , , , ). Namítají-li stěžovatelé, že k žádosti podle jim soudy zástupce neustanovily, míjí tím předmět ústavní stížností napadených rozhodnutí. V souvislosti s namítanou podjatostí jmenované soudkyně Vrchního soudu v Praze se patří zdůraznit, že členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem (srov.

sp. zn.

,

,

), a takové relevantní skutečnosti stěžovatelé zmínkou o předpokládaných názorových protichůdnostech neuplatnili. Efektivní relevanci postrádají konečně i výtky, kterými stěžovatelé oponují rozvrh práce Městského soudu v Praze, pakliže nedokládají, že v dané věci jeho uplatnění mohlo vést k odstranění překážky, "aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely výběr soudců ad hoc" (jak uvádějí v bodu h/ ústavní stížnosti).

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části ústavní stížnosti stěžovatelů, jež směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010.

Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že z vyžádaných doručenek vyplynulo, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, č. j. -192, bylo stěžovatelům doručeno dne 21. 1. 2011, resp. 26. 1. 2011, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009, č. j. -33, a ze dne 3. 11. 2009, č. j. -37, byla doručena dne 30. 3. 2009, resp. 3. 12. 2009.

Podle pak platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Byla-li ústavní stížnost podána až 22. 7. 2011, stalo se tak zjevně po jejím uplynutí. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle a bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu