Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1427/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Beton Union Plzeň s. r. o., se sídlem v Plzni, Chotěšovská 279, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská tř. 136, proti výrokům I. a IV. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2011, č. j. . 2, spojené s návrhem na zrušení až , o úpadku a způsobech jeho řešení (), in eventum a téhož zákona, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby pro porušení , a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ve specifikovaných výrocích, a současně navrhla, aby "pro zřejmý rozpor su au garantovanou ochranou majetkových práv" zrušil "institut oddlužení plněním splátkového kalendáře" [§ až 418 , o úpadku a způsobech jeho řešení (), dále jen "ins. zák."], in eventum zrušil ustanovení a ins. zák. pro "zcela bezdůvodné omezení vlastnického práva".

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že "řízení vedená pod sp. zn. na majetek dlužnice M. H. a pod sp. zn. na majetek dlužníka Š. H., se spojují ke společnému projednání", jež bude dále vedeno pod sp. zn. (výrok I.), a dále rozhodl, že se povoluje řešení úpadku oddlužením (výrok IV.).

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že insolvenční soud se opomenul zabývat skutečností, že "dlužník má nepochybně značnou část všech svých dluhů z podnikání (přinejmenším 1/5)" a dlužnice (jeho manželka) "je ve všech těchto dluzích zcela jistě spoludlužníkem, jelikož je zde absence zúžení společného jmění manželů". S poukazem na § 389 odst. 1 ins. zák. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. , vyslovuje přesvědčení, že "insolvenční řízení dlužníka mělo být řešeno řádným způsobem, tj. konkursem", neboť dlužník 1/ byl podnikatel, 2/ z podnikání má dluhy nezanedbatelné hodnoty, 3/ své podnikání ukončil až ke dni 20. 9. 2010, tj. "ani ne 5 měsíců před podaným návrhem na oddlužení", a tedy zjevně účelově, a konečně 4/ přijal závazky z podnikání v relativně krátké době před insolvenčním řízením.

Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že krajský soud nebyl oprávněn spojit obě věci do jednoho řízení, neboť "takováto 2 insolvenční řízení nemohou být dle zákona spojena".

Stěžovatelka dovozuje, že výklad uplatněný krajským soudem porušuje ústavněprávně zaručený princip rovnosti práv, a to v několika formách; zvýhodňuje podnikatele, který má "manžela, registrovaného partnera atd.", resp. (ještě výrazněji) "má manželku, která dělá dluhy" ("který má velké dluhy s manželkou, která má ještě větší dluhy").

Posléze stěžovatelka oponuje "institutu oddlužení plněním splátkového kalendáře" výtkou, že jde o ústavněprávně nepřípustnou "obdobu prezidentské milosti", kdy stát "z lítosti zákona" dlužníkovi na úkor věřitelů "odpouští" část dluhu, a to dokonce i jistiny. Za zvláště nepřijatelné považuje zákonná omezení obsažená v § 395 odst. 1 písm. b) a § 398 odst. 3 ins. zák., neboť umožňují, aby dlužníkovi "bylo odpuštěno 70 % jeho dlužné částky" a "doba splácení je limitována obdobím 5ti let".

Ústavní soud předně připomíná, že ve smyslu y - jakožto orgán ochrany ústavnosti - nepředstavuje instančně nadřízený orgán obecných soudů; je proto v zásadě nepřijatelné, aby působil v postavení odvolacího orgánu proti rozhodnutím obecných soudů, zvláště pak v situaci, kdy zákon proti napadenému rozhodnutí nepřipouští ani řádný opravný prostředek. To je ke zdůraznění proto, že stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s procesním rozhodnutím, proti jehož (napadeným) výrokům I. a IV. není odvolání přípustné, čímž staví Ústavní soud právě do této pozice přezkumné instance (jinak ex lege vyloučené), jež mu zásadně nepřísluší.

Rozhodnutí o spojení konkretizovaných řízení ke společnému projednání a povolení řešení úpadku oddlužením pouze vymezují, jakým směrem se bude postup insolvenčního soudu dále ubírat. Vydáním tohoto usnesení - bez ohledu na to, zda je lze považovat za procesně (podústavně) "správné" či nikoli - k zásahu do práva na soudní ochranu dle dojít nemůže, neboť ochrany svých práv se stěžovatelka - obecně vzato - může domáhat v samotném - právě probíhajícím - insolvenčním řízení.

Přiměřeně se zde uplatní nosné důvody kupř. usnesení

sp. zn.

,

,

a

, kde Ústavní soud dal najevo zjevnou zdrženlivost ve vztahu k rozhodování obecných soudů o spojení věcí ke společnému řízení, resp. vyloučení věci k řízení samostatnému.

Ve vztahu k rovněž napadenému výroku IV. lze k rozhodným námitkám stěžovatelky předeslat, že z hlediska ústavněprávního přezkumu - vzhledem k jeho výše uvedeným (specifickým) procesním omezením - je postačující zjištění, že soudní praxe (z judikatury Nejvyššího soudu viz usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. , a ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009), jakož i právní doktrína [srov. Kotoučová, J.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (). Praha: C. H. Beck, 2010, s. 959], uplatnění institutu oddlužení v případě dlužníka, jehož závazky vycházejí též z podnikatelské činnosti, paušálně nevylučují. Stěžovatelčiny - blíže nekonkretizované - úvahy o "nezanedbatelných" podnikatelských dluzích ("přinejmenším 1/5"), časovém zařazení vzniku závazků apod., však způsobilé prokázat extrémní vybočení z tomu odpovídajících výkladových standardů zjevně nejsou.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že tak je tomu i v posuzované věci.

K té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti výroku IV., se patří nadto připomenout, že podle je třeba odmítnout návrh také tehdy, je-li nepřípustný (nestanoví-li zákon jinak); ústavní stížnost je nepřípustná ( ), jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje.

Není pochyb, že již rozhodnutí soudu o povolení oddlužení stanovuje způsob řešení dlužníkova úpadku; aby však bylo uskutečněno, musí soud dále rozhodnout, že oddlužení schvaluje. Rozhodnutí o povolení oddlužení je ve vztahu k rozhodnutí o schválení oddlužení svoji povahou procesním "mezistupněm", a i proto rozhodnutí o povolení oddlužení nelze napadnout odvoláním, zatímco tento opravný prostředek zákon vyhrazuje právě až rozhodnutí o schválení oddlužení.

Námitky vtělené do ústavní stížnosti jsou tím i procesně předčasné a k dispozici je jejich uplatnění v rámci řádných opravných prostředků proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2011, č. j. -10/celk. 5, kterým došlo ke schválení oddlužení obou jmenovaných dlužníků plněním splátkového kalendáře. Proti němu odvolání přípustné obecně je, přičemž (nevyhověl-li tento soud jejím námitkám podle § 403 odst. 2 ins. zák.) další "opravný" postup byl jen na procesní aktivitě stěžovatelky.

Byla-li by ústavní stížnost proti rozhodnutí o povolení oddlužení - soustřeďující se k ekonomickým důsledkům oddlužení, které stěžovatelka jakožto pro sebe nepříznivé zde pouze předjímá - Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než odvolací soud rozhodne o obdobných námitkách efektivně uplatnitelných v rámci přezkumu usnesení o schválení oddlužení, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný, a zčásti i nepřípustný, který mimo ústní jednání usnesením - podle , resp. podle - odmítl.

Jako návrh akcesorický musel být odmítnut i návrh na zrušení stěžovatelem identifikovaných ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu