Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2386/11

Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E. P., A. E., zastoupených JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem Ostrovského 3, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2011 č.j. -167 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010 č. j. -130, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojí stěžovatelé proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a základního práva na majetek garantovaného y.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2009 č.j. -71 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že jsou jako dědici oprávněné osoby ve smyslu zákona o půdě podílovými spoluvlastníky, dále byl zamítnut event. návrh na určení, že jsou oprávněnými dědici oprávněné osoby k uplatnění nároku na vydání na předmětné nemovitosti, a event. návrh na určení, že stěžovatelům přísluší za předmětný nevydaný pozemek náhrada. Napadeným rozsudkem bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Naplnění restitučního důvodu prokázáno nebylo. Jak vyplynulo z listinných důkazů, generální investor komplex. byt. výstavby zaslal převodním příkazem ze dne 31. 7. 1958 na bezúročný účet pro A. E., právního předchůdce stěžovatelů, náhradu za předmětný pozemek. I když byla předložena pouze kopie, bylo jí dostatečně prokázáno, že náhrada za vyvlastněný pozemek byla na příslušný účet složena. Nevzbuzuje totiž žádné pochybnosti, že by uvedená částka nebyla na účet právního předchůdce stěžovatelů poukázána. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy pochybily, když nevzaly v potaz, že ust. § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě předpokládá, že náhrada byla opravdu oprávněnému subjektu poskytnuta. K vyplacení náhrady právnímu předchůdci ovšem nikdy nedošlo, nikdy tuto náhradu (peníze) nepřevzal. Bezúročný účet nezřídil ani nespravoval. Nebylo mu (stejně jako stěžovatelům) nikdy známo, kde finanční prostředky ve výši 1200 Kčs měly být uloženy a jaký byl jejich osud. Podle stěžovatelů obecné soudy neodůvodnily, dle čeho mělo být hodnověrně prokázáno, že právnímu předchůdci byla náhrada vyplacena. Nemohly se přitom spokojit pouze s fotokopiemi a na základě hodnocení tohoto jediného, navíc nepřesvědčivého důkazu zdůvodnit, že došlo k vyplacení náhrady.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Navzdory tvrzením v ústavní stížnosti, že jsou si role Ústavního soudu vědomi, jej stěžovatelé staví do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a do jeho zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy, resp. znovu posuzovat jimi zjištěný skutkový stav (viz např. nálezy

sp. zn.

, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález

sp. zn.

, N 167/42, SbNU str. 407). Ústavní soud libovůli v rozhodování obecných soudů, která by mohla být důvodem k jeho zásahu, neshledal, ale naopak musí konstatovat, že obecné soudy dospěly k závěrům, tj. že stěžovatelé nemají nárok na vyplacení náhrady za předmětné pozemky, které lze ústavně aprobovat. Námitky stěžovatelů proti skutkovým zjištěním obecných soudů se pohybují toliko v rovině tvrzení, nevyvinuli přitom potřebnou procesní aktivitu, která by jejich skutkové zjištění, že náhrada za vyvlastněný pozemek byla již na účet oprávněného složena, zpochybňovala. V řízení nebyl předložen ani zjištěn žádný relevantní důvod, proč by kopie převodního příkazu, když originál již není po letech k dispozici, nemohla být jako důkaz akceptována.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelů, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se s napadenými rozhodnutími neztotožňují, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2011

Vojen Güttler

předseda senátu