Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 1 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (6)87D695548EB318D5C1257A4E0064C3A2.html
HTML · 31.17 KB
No categories available
28 Cdo 1004/2011
NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 1004/2011
U S N E S E N Í
a) A. E.
, a
b) E. P.
, zastoupených JUDr. Janem Bébrem, advokátem, 150 00 Praha 5 Ostrovského 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 24 Co 79/2010 , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 109/2009 (žalobců A. E. a E. P., zastoupených JUDr. Janem Bébrem, advokátem, a dalších účastníků řízení:
1. Městské části Praha 4
, 140 00 Praha 4, Táborská 350/32, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, 140 00 Praha 4, Medkova 913/48,
2. Hlavního města Prahy,
110 00 Praha 1, Mariánské náměstí č. 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 120 00 Praha 2, Na Slupi 15,
3. Technické správy komunikací hlavního města Prahy,
Praha 1, Řásnovka 770/8, zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, 150 00 Praha 5, Stroupežnického 30, a
4. Pozemkového fondu ČR
, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem, takto:
I. Dovolání odvolatelů
se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobců, podané u soudu 13.5.2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 26.11.2009, čj. 16 C 109/2009 . Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce A. E., domáhajícího se určení, že je podílovým spoluvlastníkem (z
½) pozemku parc. č. 1261/5-role (o v
ýměře 660m²) v katastrálním území K. (obec P.); také byla zamítnuta žaloba žalobkyně E. P., domáhající se určení, že je rovněž podílovou spoluvlastnicí (z ½) pozemku parc. č. 1261/5-role (o výměře 660 m²) v katastrálním území K. (obec P.); dále byla zamítnuta eventuální žaloba žalobce A. E. a žalobkyně E. P., aby bylo soudem určeno, že oba tito žalobce jsou dědici oprávněné osoby A. E. ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. k uplatnění návrhu na vydání nemovitosti zapsané v pozemkové knize pro katastrální území K. jako parcela č. 1261/5-role (o výměře 660m²); posléze byl zamítnut i žalobní návrh žalobců A. E. a E. P., aby bylo soudem určeno, že jim přísluší podle zákona č. 229/1991 Sb. náhrada za uvedený pozemek – parcelu č. 1261/5 v katastrálním území K. (obec P.). Ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně účastnici řízení Městské části Praha 4 24.514 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, účastníku řízení Hlavnímu městu Praze 24.871 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a účastnici řízení Technické správě komunikací hlavního města Prahy 24.514 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo však rozhodnuto, že ve vztahu žalobců a účastníka řízení Pozemkového fondu ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců a účastnice řízení Městské části Praha 4 proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 4.10.2010, sp. zn. 24 Co 79/2010 . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 26.11. 009, čj. 16 C 109/2009 -71, potvrzen ve výroku (označeném I.) ve věci samé a ve výroku (označeném II.) o nákladech řízení mezi žalobci a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR. Ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně (označených III., IV. a V.) byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit účastnici řízení Městské části Praha 4 7.080 Kč, účastníku řízení Hlavnímu městu Praze 7.080 Kč a účastnici řízení Technické správě hlavního města Prahy 7.080 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit jejich náhradu účastnici řízení Městské části Praha 4 6.720 Kč, účastníku řízení Hlavnímu městu Praze 7.080 Kč a účastnici řízení Technické správě komunikací Hlavního města Prahy 24.514 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo však rozhodnuto, že ve vztahu žalobců a účastníka řízení Pozemkového fondu ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, byly přezkoumány odvolacím soudem (podle § 212 a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu ), ale odvolací soud dospěl k závěru, že podaná odvolání nejsou důvodná.
Odvolací soud poukazoval především na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení před Pozemkovým úřadem Praha, který dne 16.3. 2001, pod čj. PÚ 8452/1993, rozhodl, že A. E. a E. P. nejsou vlastníky pozemku parc. č. 1261/5-role (o výměře 660m²) v katastrálním území K. (obec město P.), a to proto, že tento pozemek byl vyvlastněn rozhodnutím odboru výstavby rady bývalého Obvodního národního výboru v P. 14 ze dne 7.7.1958, čj. 786/58-Výst., a to pro účely bytové výstavby; náhrada za vyvlastněný pozemek byla vyplacena částkou 1.200 Kč vlastníku A. E. formou převodního příkazu z 31.7.1958 na bezúročný účet u Státní spořitelny v P. 3, S. 1. Pozemkový fond měl tedy za to, že tu došlo k vyvlastnění pozemku za náhradu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. a vyvlastněná nemovitost slouží účelu, pro který byla vyvlastněna, takže nejsou splněny podmínky restitučního důvodu podle zákona o půdě.
V řízení u soudu prvního stupně bylo doloženo, že náhrada za vyvlastnění tu bylo poukázána subjektem, pro který byl pozemek vyvlastněn – Generálnímu investorovi komplexní bytové výstavby Ústředního národního výboru Hlavního města P., že vyvlastněný pozemek byl skutečně zastavěn (domy a komunikací), přičemž soud prvního stupně měl za to, že není rozhodné, že právní předchůdce žalobců si peníze z účtu u Státní spořitelny nevyzvedl. S uvedenými závěry soud prvního stupně se odvolací soud ztotožnil.
S poukazem na ustanovení § 250b odst. 3 občanského soudního řádu odvolací soud uváděl, že v daném případě bylo nutno mít na zřeteli, že v řízení podle páté části občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř. o. s. ř. ) nelze rozhodovat o jiném předmětu řízení, než o kterém rozhodoval v předcházejícím řízení správní orgán. Protože tedy pozemkový úřad rozhodoval v téže věci o tom, zda oprávněné osoby jsou vlastníky nemovitostí, k nimž uplatnily restituční nárok, popřípadě, že nejsou vlastníky těchto nemovitostí, mohlo být v soudním řízení podle páté části občanského soudního řádu rozhodnuto pouze o tom, zda oprávněné osoby jsou vlastníky pozemků, o něž šlo v řízení před pozemkovým úřadem a o něž jde i v řízení soudním, případně že vlastníky těchto pozemků nejsou.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné.
Změněny byly podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně, neboť předmětem řízení tu byla jen jedna právní věc a nikoli tři právní věci, jak měla za to účastnice řízení Městská část Praha 4. Ani důvody pro aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu v daném případě nebyly odvolacím soudem shledány.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 i § 145 občanského soudního řádu .
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 18.12.2010 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany těchto odvolatelů bylo dne 17.1.2011 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu .
Dovolatelé co do přípustnosti dovolání poukazovali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a měli za to, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo na daný případ nesprávně aplikováno ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. ; navrhovateli proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé ve svém dovolání především zdůrazňovali nevěrohodnost listinného důkazu – kopie převodního příkazu z 31.7.1958 ohledně náhrady za vyvlastnění pozemku, o nějž jde v tomto řízení, a zpochybňovali i výši stanovené náhrady za vyvlastnění, jež byla přiznána jejich právnímu předchůdci A. E.
Podle názoru odvolatelů byl v této právní věci neúplně zjištěn skutkový stav věci, nebyly provedeny žalobci navržené důkazy a nesprávně byl do řízení přibrán další účastník řízení (Technická správa komunikací hlavního města Prahy).
Dovolatelé trvali nadále na to, že v řízení nebylo bezpečně prokázáno, že by jejich právnímu předchůdci byla náhrada za vyvlastnění skutečně vyplacena (když originál převodního příkazu z 31.7.1958 na částku 1.200 Kč nebyl v řízení předložen); nebylo také doloženo, že by jejich právní předchůdce z bezúročného účtu u státní spořitelny vyzvedl uvedenou náhradu za vyvlastnění; dovolatelé jsou proto přesvědčeni, že údajná náhrada za vyvlastnění se nedostala do dispozice původního vlastníka vyvlastněné nemovitosti.
Ani rozhodnutí o nákladech řízení v této právní věci není podle dovolatelů správné a soud tu měl uplatnit ustanovení § 150 občanského soudního řádu o nepřiznání náhrady těchto nákladů účastníkům řízení Městské části Praha 4, Hlavnímu městu Praze a Technické správě komunikací hlavního města Prahy.
Ve vyjádření účastníka řízení Hlavního města Prahy k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V řízení bylo bezpečně doloženo, že vyvlastněný pozemek par.č. 1261/5 v katastrálním území K. (obec P.) existuje a trvale slouží účelu, pro který byl vyvlastněn; není tu proto dán restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. Nejsou důvodné ani pochybnosti dovolatelů ohledně restitučního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. , když z kopie převodního příkazu z 31.7.1958 (originál tohoto příkazu s odstupem dlouhého času od jeho vystavení již k dispozici) bylo prokázáno poukázání náhrady za vyvlastnění pozemku právnímu předchůdci žalobců. Námitka dovolatelů ohledně výše stanovené náhrady za vyvlastnění, uplatněná vlastně až v dovolání dovolatelů, nebyla ničím konkrétně doložená.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 16 C 109/2009 Obvodního soudu pro Prahu 4), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 4.10.2010 (sp. zn. 24 Co 79/2010 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) , písm. m), písm. n) a písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a také podle ustanovení § 244 , § 250a odst. 1 a § 250b odst. 3 občanského soudního řádu .
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku smlouvy o darování nemovitostí uzavřené v tísni.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti vyvlastněné za náhradu, pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány také nemovitosti vyvlastněné bez vyplacení náhrady za jejich vyvlastnění.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány také nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Vyvlastnění je nuceným odnětím vlastnického práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu a s právními účinky ex nunc (srov. nález Ústavního soudu ČR z 24.5.1999, Pl. ÚS 16/93 , uveřejněný pod č. 25 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Za náhradu za vyvlastnění podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. lze považovat takovou náhradu, kterou je možno považovat za odpovídající předpisům platným v době vyvlastnění (srov. k tomu nález Ústavní soudu ČR z 22.5.2000, IV. ÚS 8/2000 , uveřejněný pod č. 71 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Restituční předpisy je třeba vykládat tak, aby při orientaci na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech nevznikaly nové, nepřiměřené křivdy (srov. usnesení Ústavního soudu ČR z 28.2.2006, III. ÚS 575/05 , uveřejněné pod č. 1 (usnesení) ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Pouhé vyúčtování náhrady za vyvlastnění (bez jakéhokoliv poukazovacího příkazu) není vyplacením této náhrady (takový právní závěr byl zaujat např. v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Co 390/94 , evidovaném i v evidenci judikatury vedené Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona (srov. zejména § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ) o sporu nebo o jiné právní věci a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být věc projednávána na návrh v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení § 250a odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníky řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, ti kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem.
Podle ustanovení § 250b odst. 3 občanského soudního řádu návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.
Z uvedeného ustanovení právních předpisů (hmotněprávních i procesněprávních) i z citovaných právních závěrů z judikatury soudů vycházel dovolací soud v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení i tytéž právní závěry měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku ze 4.10.2010 (sp. zn. 24 Co 79/2010 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Toto rozhodnutí odvolacího soudu nelze přesvědčivě posoudit jako rozhodnutí řešící některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravu vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), nebo jako rozhodnutí řešící právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od citovaných právních závěrů z judikatury soudů. A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud tu neřešil ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nemohl dovolací soud v tom případě dospět k závěru, že by u dovolání dovolatelů byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 občanského soudního řádu , ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu , upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu , a to jako dovolání nepřípustného.
U dovolání nepřípustného již nenáleží dovolacímu soudu zabývat se důvodností v dovoláních uplatněných dovolacích důvodů (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu : “Je-li dovolání přípustné ……“). Vzhledem k obsahu dovolání dovolatelů v daném případě, obsahujícím především výtky neúplného zjištění skutkového stavu, nesprávného hodnocení v řízení provedeného dokazování a nesprávného vycházení ze skutkového zjištění nemajícího oporu v provedeném dokazování, lze v této souvislosti alespoň poukázat na to, jak jsou výtky tohoto druhu, vyjádřené v dovoláních, posuzovány ve smyslu uveřejněné judikatury soudů v řízení o dovoláních: Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadní nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některé z dovolacích důvodů stanovených v občanském soudním řádu (nyní v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu ). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu ), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volního hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání, v němž bylo jejich dovolání odmítnuto, úspěšní a ohledně nákladů vynaložených účastníkem řízení Hlavním městem Prahou na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů uvedenému účastníku řízení nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatel, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uvedeným účastníkem řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek občanského soudního řádu .
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu