Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1419/11

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. MUDr. J. O., zastoupeného Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem, se sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. , za účasti Ing. arch. J. Ch., zastoupeného JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem, se sídlem Masná 20, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou osobně Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v Dodatkového protokolu k Úmluvě, v a d a v y. Napadeným rozsudkem krajského soudu (v rozsahu stěžovatelem podaného dovolání) byl potvrzen rozsudek městského soudu v rozsahu, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 74 011 Kč (představující nedoplatek ceny díla ve výši 42 591 Kč a neoprávněný majetkový prospěch z titulu provedených víceprací ve výši 31 420 Kč), dále v rozsahu, jímž byl zamítnut jeho vzájemný návrh na zaplacení částky ve výši 46 232 Kč a uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle ust. věty první ve spojení s ust. jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že stěžovatel napadá dovoláním výroky krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o třech samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení, a že o dvou z nich bylo rozhodnuto jedním výrokem; vzhledem k posouzení věci jako obchodní tak bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřesahujícím 50 000 Kč.

Stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu namítal, že ten formálně a nedůvodně odmítl jeho dovolání, aniž se zabýval předestřenými otázkami zásadního právního významu, či by se o jejich řešení jen zmínil. Bryskním hodnocením podstaty sporu mezi účastníky jako "obchodní věci" si soud sám uzavřel cestu k meritornímu posouzení vad řízení. Stěžovatel se však domnívá, že mezi účastníky zcela nepochybně nešlo o obchodní, resp. hospodářskoprávní věc, ale o smluvní vztah v režimu . V takovém případě by dílčí nároky překročily limit bagatelních sporů v civilních věcech. Stěžovatel má nadto pochybnosti o ústavní konformitě provedeného výkladu pro určení rozhodných částek k přípustnosti dovolání a o rozlišování jednotlivých nároků, protože byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem (dále viz podání stěžovatele, jehož obsah je účastníkům znám).

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud k tomu dodává, že při posuzování věci nikterak nevycházel z vyjádření vedlejšího účastníka, neboť ten k věci neuvedl žádné relevantní námitky. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle ust. a ust. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci není dovolání přípustné, neboť se nepochybně jedná o obchodní věc (spor mezi podnikateli), přičemž bylo rozhodováno o peněžitém plnění z titulu tří samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, z nichž ani jeden nepřesahuje 50 000 Kč [viz ust. ]. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele opodstatněně, přičemž Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí zásah do základních práv stěžovatele (k posouzení otázky tzv. štěpení nároků srov. nález

sp. zn.

ze dne 20. 10. 2009). I přesto, vzhledem k nesprávnému poučení v rozsudku krajského soudu posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského a městského soudu jako včasnou (srovnej např. usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 10. 2010). Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a obsahem spisu Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů a Nejvyšší soud při rozhodování věci a posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v ě, přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, zejm. ve vztahu k hodnocení věci jako obchodní, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2010).

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2011

Vojen Güttler

předseda senátu