Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1755/11

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele u zemědělské ekonomiky a informací, příspěvkové organizace, IČ 00027251, se sídlem Mánesova 1453/75, Praha 2, zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011 č. j. -510, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2005 č. j. -401 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 12. 2004 č. j. -270, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 13. 6. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví (ve smyslu d, dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces (ve smyslu y). K podání stěžovatele nebyla přiložena plná moc prokazující povinné zastoupení stěžovatele; vzhledem ke způsobu rozhodnutí a podání stěžovatele (platný kvalifikovaný certifikát právního zástupce) však Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady.

Napadeným rozsudkem uložil Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 1 314 622,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 487 067,50 Kč s příslušenstvím potvrdil, v rozsahu částky 827 555 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení. Částečné zrušení rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil překážkou věci pravomocně rozsouzené. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. věty první a ust. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. ].

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu výše označených soudů, konkrétně dovolacímu soudu vytýká, že se v odmítavém usnesení řádně nezabýval všemi jím formulovanými otázkami, které považoval po právní stránce za zásadně významné, ale přisvědčil pouze závěru odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy. Ve vztahu k rozsudkům dovolacího i odvolacího soudu stěžovatel oponuje právnímu názoru těchto soudů v otázce určení výše bezdůvodného obohacení, který shledává "formalistickým", neboť prý nerespektuje svobodu projevu vůle jednotlivce, jako výraz určité autonomní sféry a to v té části smluvního ujednání, které se týkalo výše nájemného. Ze skutečnosti, že v této otázce dospěly smluvní strany ke konsensu, stěžovatel dovozuje vázanost rozhodování soudů ohledně posouzení rozsahu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud obecné soudy vycházely při rozhodování o výši nájemného z jiných, než smluvních podmínek, nepřípustným způsobem zasáhly údajně do ústavně chráněného vlastnického práva stěžovatele.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud k tomu dodává, že při posuzování věci nikterak nevycházel z vyjádření vedlejšího účastníka, neboť ten k věci neuvedl žádné relevantní námitky. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Ve vztahu k první námitce Ústavní soud zdůrazňuje, jak ostatně správně uvedl dovolací soud v odůvodnění svého usnesení, že otázka určení výše bezdůvodného obohacení a nedůvodnosti kompenzační námitky či existence započitatelné pohledávky nejsou otázkami právními, ale směřují k údajnému pochybení při zjišťování skutkového stavu, což nenaplňuje v dané věci způsobilý dovolací důvod. Proto se dovolací soud mohl zabývat pouze otázkou neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 24. 1. 1992. Není totiž povinností dovolacího soudu se zásadně zabývat všemi, v dovolání předestřenými otázkami, pokud nejsou naplněny procesní předpoklady a podmínky stanovené v příslušných ustanoveních Další námitka stěžovatele, která směřuje proti zjišťování výše bezdůvodného obohacení v případě absolutní neplatnosti právního úkonu (v daném případě nájemní smlouvy), není důvodná. Bezdůvodné obohacení stěžovatele spočívalo v užívání předmětné nemovitosti na základě neplatné nájemní smlouvy. Její absolutní neplatnost byla ostatně zjištěna již v řízeních dříve vedených před Obvodním soudem pro Prahu 2. Za situace, v níž bezdůvodné obohacení spočívalo ve výkonu práva nájmu, musí být poskytnuta vlastníku nemovitosti přiměřená peněžitá náhrada (shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a sp. zn. ). Tato peněžitá náhrada je určena soudem a odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor. Výše uvedený závěr je již standardní a odpovídá jak platné judikatuře obecných soudů, tak i Ústavního soudu (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007

sp. zn.

). Nelze proto akceptovat tvrzení stěžovatele, že v případě výše nájemného mělo být soudy akceptováno smluvní ujednání stran, neboť uzavřenou nájemní smlouvu je třeba posuzovat jako absolutně neplatnou ve všech jejích částech (shodně viz usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 2. 2010).

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2011

Vojen Güttler

předseda senátu