Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3539/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně LONDÝNSKÁ, a. s. se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, IČ: 64581489, zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Londýnská 55, proti žalovanému u zemědělské ekonomiky a informací se sídlem v Praze 2, Slezská 100/7, IČ: 00027251, zastoupenému JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 18, o zaplacení částky 1,314.622,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2005, č. j. -401, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. února 2002, č. j. -149, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 14. května 2002, č. j. -165, uložil právnímu předchůdci žalovaného - u zemědělských a potravinářských informací - povinnost zaplatit žalobkyni částku 221.419,50 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, zamítl žalobu o zaplacení částky 1,093.203,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, řízení o vzájemném návrhu žalovaného o náhradu za zhodnocení domu č. p. 674 v Praze 2, Londýnská 55, zapsaného na LV č. 720 u Katastrálního úřadu Praha, pro okres P., obec P., katastrální území V. a nebytových prostor, v něm se nacházejících, vyloučil k samostatnému řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2002, č. j. , 473/2002-183, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, v zamítavém výroku o věci samé co do částky 265.648,- Kč s příslušenstvím, ve výroku o vzájemném návrhu a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Uložil mu, aby prováděl dokazování ke zjištění, zda právnímu předchůdci žalovaného nesvědčil (mimo smlouvy ze dne 24. 1. 1992, kterou shodně se soudem prvního stupně považoval za neplatnou) jiný právní důvod užívání nebytových prostor, aby posoudil důvodnost vznesené kompenzační námitky a aby se (případně) zabýval výší bezdůvodného obohacení.

Rozsudkem ze dne 17. prosince 2004, č. j. -270, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále opět jen „soud prvního stupně“) uložil u zemědělských a potravinářských informací zaplatit žalobkyni částku 1,314.622,50 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 23. 3. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. prosince 2005, č. j. -401, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 487.067,50 Kč s 12% úroky z prodlení od 23. 3. 1999 do zaplacení potvrdil, v rozsahu částky 827.555,- Kč s 12% úroky z prodlení od 23. 3. 1999 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení. Částečné zrušení rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil překážkou věci pravomocně rozsouzené. Poukázal na rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. února 2002, č. j. -149, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 14. května 2002, č. j. -165, jímž byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 1,093.203,- Kč s příslušenstvím. Byla-li předmětem řízení částka 1,314.622,50 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, potom s přihlédnutím k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002, č. j. , 472/2002-183, předmětem sporu zůstala jen částka 487.067,50 Kč s příslušenstvím. Jestliže v této situaci soud prvního stupně opětovně rozhodoval o žalobě v rozsahu původně uplatněného nároku, nezbylo odvolacímu soudu než ohledně částky 827.555 Kč s příslušenstvím jeho rozsudek zrušit a v tomto rozsahu – s odkazem na ve spojení s - řízení zastavit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.

Poté, co Ústav zemědělských a potravinářských informací podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl na základě opatření Ministerstva zemědělství ze dne 25. 4. 2008, č. j. 16101/2008-10000, dnem 30. 6. 2008, zrušen. Nejvyšší soud proto na základě usnesení ze dne 6. ledna 2011, sp. zn. -508, pokračoval v dovolacím řízení s jeho právním nástupcem - Ústavem zemědělské ekonomiky a informací.

Je potřeba připomenout, že rozsudkem ze dne 17. prosince 2004, č. j. -270, rozhodl soud prvního stupně co do částky 221.419,50 Kč s příslušenstvím shodně jako v rozsudku ze dne 14. února 2002, č. j. -149; v rozsahu částky 265.648,-Kč s příslušenstvím sice rozhodl jinak, avšak nikoli v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Příčinou kasačního usnesení ze dne 29. listopadu 2002, č. j. , 472/2002-183, byly nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci. Za tohoto stavu nemůže být dovolání žalovaného přípustné podle , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. , dále jen „ “), přičemž dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Zásadní význam napadeného rozhodnutí spojuje žalovaný se závěrem odvolacího soudu, že platnou nájemní smlouvu nelze uzavřít, dokud dohoda o vydání věci, zahrnující pronajímané nebytové prostory, nebyla registrována státním notářstvím, tedy že nevlastník nemůže pronajmout nebytové prostory, dokud nenabyl vlastnického práva k nemovitosti, v níž se nacházejí. Za nesprávné považuje rovněž závěry o nedůvodnosti kompenzační námitky, kterou v průběhu řízení vznesl, s odůvodněním, že má vůči žalobkyni nárok vyplývající ze zhodnocení restituovaných nebytových prostor i posouzení výše bezdůvodného obohacení. V té souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k ujednání o nájemném v neplatné smlouvě o nájmu nebytových prostor a prosazuje názor, že zjistí-li se, že titul k užívání je neplatný, měl by rozsah bezdůvodného obohacení odpovídat tomu, na čem se smluvní strany dohodly ohledně ceny za užívání těchto prostor.

Dovolací výhrady žalovaného vůči způsobu určení výše bezdůvodného obohacení a vůči závěru o neexistenci jeho započitatelné pohledávky za žalobkyní, jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle irelevantní, neboť jde o námitky mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle , jehož uplatnění je zde vyloučeno.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v žalovaný otevřel dovolacímu přezkumu správnost závěru o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 24. 1. 1992. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouva je neplatným právním úkonem, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně (tj. osoby oprávněné podle ) nebyly v okamžiku jejího uzavření vlastnicemi nemovitostí, v nichž se pronajímané nebytové prostory nacházely. Jestliže vlastnictví k nemovitostem vydávaným podle , ve znění pozdějších předpisů, přechází na oprávněnou osobu vkladem do katastru nemovitostí ( dále jen obč. zák.), kterýžto závěr přijal Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. , pak závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, která byla uzavřena předtím, než dohoda o vydání nemovitosti ze dne 30. 11. 1991 nabyla dne 18. 3. 1992 registrací Státním notářstvím pro Prahu 2 účinnosti, neodporuje hmotnému právu. V okamžiku uzavírání (neplatné) nájemní smlouvy, tj. v okamžiku rozhodujícím pro posouzení platnosti právního úkonu, neměly právní předchůdkyně žalobkyně v důsledku právní překážky (nedostatku vlastnického práva) oprávnění disponovat s předmětem nájmu. Bez významu je proto argument žalovaného, že smlouva o nájmu byla uzavřena na 10 let s účinností ode dne registrace dohody o vydání věci.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné; dovolací soud je proto podle věty první a odmítl.

Nutno připomenout, že s týmiž dovolacími argumenty žalovaný neuspěl ani ve skutkově obdobné věci (vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor nacházejících se ve stejné nemovitosti umístěných v suterénu a přízemí hlavní budovy a ve dvorní zástavbě v 1. patře, přízemí, 1. suterénu až 4. suterénu o celkové výměře 950,9 m2) vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. ; ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2009, č. j. -448, jímž bylo dovolání žalovaného odmítnuto, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. , odmítnuta.

V dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 827.555,- Kč s příslušenstvím zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, žalobkyně namítá nesprávný závěr o překážce věci rozsouzené. Odvolací soud chybně dovodil, že v rozsahu částky 827.555,- Kč brání pravomocná část rozsudku soudu prvního stupně ze dne dne 14. února 2002, č. j. -149, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 14. května 2002, č. j. -165, tomu, aby o této částce mohlo být rozhodnuto rozsudkem ze dne 17. prosince 2004, č. j. -270, neboť pominul její závěrečný návrh, doručený soudu prvního stupně dne 3. 12. 2004, v němž formulovala žalobní petit a žádala přiznání částky 1,314.602,50 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. I kdyby předmětem řízení před 3. 12. 2004 byla pouze částka 487.067,50 Kč, pak uvedeným podáním došlo k opětovnému rozšíření žalobního návrhu na původně žalovanou částku 1,314.622,50 Kč. Soud nerozhodl usnesením o rozšíření žaloby přesto, že poplatková povinnost žalobkyně byla splněna co do částky 1,3174.622,50 Kč.

Dovolání žalobkyně je přípustné podle ; není však důvodné.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Podle jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

Podle nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 4). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odst. 5).

V rámci dovolacího důvodu podle žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že v rozsahu částky 827.555,- Kč s příslušenstvím brání projednání věci překážka věci rozsouzené (rei iudicatae).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Původní žalobou ze dne 29. 3. 1999 ve spojení s podáními ze dne 17. 11. 1999 a ze dne 24. 10. 2001 se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1,314.622,50 Kč s 12% úrokem z prodlení od 23. 3. 1999 do zaplacení, které vzniklo právnímu předchůdci žalovaného bezesmluvním užíváním nebytových prostor v domu č. p. 674 v P., L. v jejím vlastnictví, nacházejících se v pátém nadzemním podlaží (4. patře) a ve čtvrtém nadzemním podlaží (3. patře) o celkové ploše 231,4 m2 v období od 1. 4. 1997 do 30. 9. 1999, kdy došlo k jejich vyklizení. Rozsudkem ze dne 14. února 2002, č. j. -149, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 14. května 2002, č. j. -165, soud prvního stupně uložil u zemědělských a potravinářských informací povinnost zaplatit žalobkyni částku 221.419,50 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, zamítl žalobu o zaplacení částky 1,093.203,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, řízení o vzájemném návrhu žalovaného vyloučil k samostatnému řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedený rozsudek napadla žalobkyně odvoláním ze dne 1. 7. 2002, jímž se co do kvantitativní stránky domáhala jeho přezkumu pouze do částky 265.648,- Kč. Jelikož doplňující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. května 2002 nebyl v zamítavém výroku o částce 827.555,- Kč s příslušenstvím napaden odvoláním, nabyl právní moci. I v důsledku odvolání právního předchůdce žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2002, č. j. , 472/2002-183, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, v zamítavém výroku o věci samé co do částky 265.648,- Kč s příslušenstvím, ve výroku o vzájemném návrhu a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Nedošlo-li poté postupem podle o. s. ř k rozšíření žaloby, zůstala předmětem řízení co do jistiny jen částka 487.067,50 Kč (221.419,50 + 265.648,-). Rozhodl-li soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. prosince 2004, č. j. -270, opět o celém původním žalobním požadavku, tj. o částce 1,314.622,50 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 23. 3. 1999 do zaplacení, překročil v rozsahu částky 827.555,- Kč s příslušenstvím nepřípustně žalobní požadavek ( ), neboť přehlédl existenci překážky věci rozsouzené ( ). Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že k této tzn. negativní podmínce řízení přihlédl a v jejím důsledku rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a řízení v rozsahu 827.555,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 23. 3. 1999 do zaplacení zastavil. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. února 2002, č. j. -149, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 14. května 2002, č. j. -165, je v rozsahu, v jakém nabyl právní moci, závazný pro obě procesní strany a povinností soudu bylo respektovat důsledky plynoucí z

Lichá je výhrada žalobkyně, že soud prvního stupně nesprávně posoudil obsah jejího závěrečného návrhu ze dne 2. 12. 2004. Má zato, že tímto podáním „došlo (…) k opětovnému rozšíření žalobního návrhu na původně zažalovanou částku 1,314.622,50 Kč“. Žalobkyně podáním ze dne 2. 12. 2004 po rekapitulaci výsledků znaleckého dokazování uvedla, že „z částky zjištěné znaleckým posudkem ve výši 2,175.904,- Kč je třeba odečíst zaplacenou část nájmu ve výši 830.267,50 Kč. Po provedení tohoto odečtu činí tedy nezaplacený zůstatek z titulu bezdůvodného obohacení částku 1,345.636,50 Kč. Protože takto vypočtená částka v rámci znaleckého posudku je částkou vyšší než částka, která je předmětem tohoto žalobního návrhu, lze předpokládat, že žalovaný namítne promlčení této částky v případě rozšíření žalobního návrhu ze strany žalobce, žádá žalobce, aby soud žalobci přiznal částku shodnou s původním žalobním návrhem, tedy částku ve výši 1,314.602,50 Kč“. Z podání se zjevné, že se žalobkyně domnívala, že předmětem řízení je nadále částka 1,314.602,50 Kč s příslušenstvím, a pomíjí skutečnost, že pravomocnou částí rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. května 2002 byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 827.555,- Kč s příslušenstvím; její podání nelze obsahově ( ) považovat za návrh na rozšíření žaloby o částku 827.555,- Kč s příslušenstvím podle i z toho důvodu, že jeho obsahem není přednes, že na základě téhož skutkového základu požaduje stejné (finanční) plnění ovšem ve větším rozsahu, než se domáhala nebo že požaduje jiné plnění (např. místo uložení povinnosti k zaplacení peněžité částky se domáhá nepeněžitého plnění) nebo sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčila v návrhu. Správně proto soud prvního stupně se „závěrečným návrhem žalobkyně“ ze dne 2. 12. 2004 nenaložil jako s návrhem na vydání rozhodnutí podle a odvolací soud neměl důvod tento jeho postup podrobit kritice.

Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle nebyl naplněn.

Žalobkyni se tak nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Za této situace Nejvyšší soud její dovolání podle části věty před středníkem zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle věty prvé, , a měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. ledna 2011

JUDr. Václav D u d a, v. r.

předseda senátu