Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 654/11

Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti I. D., zastoupené JUDr. Zorou Švabíkovou, advokátkou, AK Novoborská 374/29, 190 00 Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 č. j. -135 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010 č. j. -101 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2009 č. j. -61 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její věci, neboť jí jimi bylo upřeno právo na soudní ochranu garantované článkem 36 odst. 1d (dále jen "") a porušen princip rovnosti zakotvený v článku 37 odst. 3y.

Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 5. 2009 č. j. -61 ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 17. 12. 2008 č. j. -8 vydaný tímto soudem, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit částku 50.000 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 166 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 2.010 Kč. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2010 č. j. -101 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2010 č. j. -135 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné s ohledem na ustanovení ve znění účinném ode dne 1. 7. 2009, protože spor o zaplacení směnky je z procesního hlediska ve smyslu ustanovení obchodní věcí.

Stěžovatelka nalézacímu i odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlížely k nesrovnalostem ve skutkovém tvrzení žalobce a nevypořádaly se se stěžovatelčinou obranou, čímž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudily. Porušení rovnosti účastníků řízení pak shledává ve skutečnosti, že soud umožnil žalobci změnit předmět žaloby, aniž by však stěžovatelce poskytl prostor pro vznesení námitek k takto nově ustavenému předmětu řízení. Dále je stěžovatelka názoru, že jí Nejvyšší soud upřel právo na spravedlivý proces a soudní ochranu tím, že odmítl její dovolání.

Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Nejvyššímu soudu nelze vytknout žádné pochybení v rozhodování o stěžovatelčině dovolání, neboť podané dovolání bylo ex lege nepřípustné a jako takové muselo být odmítnuto. Ostatně ani stěžovatelka nepředkládá žádnou konkrétní argumentaci stran nesprávnosti postupu Nejvyššího soudu a toliko se omezuje na konstatování o údajném porušení jejího práva na soudní ochranu. Z uvedených důvodů je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v , nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku čehož je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně hodnotit jako opožděně podanou.

Na okraj je vhodné poznamenat, že stěžovatelčina kritika Nejvyššího soudu spočívající v obvinění, že jí odepřel právo na soudní ochranu, se jeví zvláště nepatřičně, neboť tohoto prohřešku proti stěžovatelčiným ústavně garantovaným právům se nedopustil dovolací (ani žádný jiný) soud, ale její právní zástupkyně. Ač znalkyně práva, pochybila v elementárních procesních znalostech, jestliže, a to i přes poučení odvolacího soudu, stěžovatelku vedla k podání dovolání, které bylo očividně ze zákona nepřípustné. Tím způsobila marné uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti, a upřela tak stěžovatelce možnost meritorního přezkoumání její věci Ústavním soudem.

Z důvodů vyložených výše odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , odst. 2 písm. a) .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu