Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 364/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bauerem, advokátem se sídlem Brno, Kotlářská 34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2010 č. j. -122, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 7. února 2011, se stěžovatel domáhal podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na řádný zákonný proces zaručené věta prvníy (dále jen "") a právo na spravedlivé soudní řízení zaručené d (dále jen "") a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. května 2009 č. j. -51 uložil stěžovateli zaplatit každému ze čtyř žalobců částku 50 000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení . Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009 č. j. -81 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti vydaným rozsudkům podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení , přičemž jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení Dovolací soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť podle ustanovení ve znění novely provedené , není dovolání podle přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč a v obchodních věcech 100 000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Z důvodu, že ve věci bylo rozhodnuto (ve věci nikoliv obchodní) o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč o nároku každého z žalobců, Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se mohl zabývat důvody tohoto dovolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle popsal průběh řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím a poté vyjádřil nesouhlas s důvody, pro které bylo podané dovolání odmítnuto. Stěžovatel má za to, že ve výsledku bylo ve věci rozhodováno o peněžitém plnění ve výši 200 000,- Kč, neboť mu byla uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku 50 000,- Kč. Postup Nejvyššího soudu je dle jeho názoru naprostým popřením kogentního ustanovení a v konečných důsledcích představuje flagrantní porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Dále stěžovatel na svoji obranu uvedl, že se při podání dovolání řídil poučením vrchního soudu o možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek - že proti němu není dovolání přípustní, ledaže po podání dovolání dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé pro právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení Z uvedeného poučení stěžovatel dovozuje, že i vrchní soud zastává na posuzování tzv. bagatelních věci shodný právní názor se stěžovatelem.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelem podané dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.

Ústavní soud podotýká, že se s právní otázkou, nastolenou v ústavní stížnosti, již zabýval. V usnesení ze dne 13. března 2003

sp. zn.

(dostupné on line in http://nalus.usoud.cz a in ASPI), kterým byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001 sp. zn. , v souvislosti s aplikací původního ustanovení . [nyní podle ] uvedl: "Závěry dovolacího soudu, který nárok každé ze stěžovatelek posuzoval samostatně, tj. ve výši nižší než 20.000,- Kč, jsou v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž "přípustnost dovolání z hlediska ustanovení a proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 20 000 Kč (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. , in: Soudná judikatura 2000, 5: 182). Shodně uvádí i uznávaná literatura (srov. též Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: . Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, 2001, str. 988). Tato judikatura a literatura je podle přesvědčení Ústavního soudu i z ústavně právního hlediska akceptovatelná."

Ze stejného důvodu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. června 2006

sp. zn.

(dostupné on line in http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006 č. j. -152. V předmětné věci Nejvyšší soud vyšel z toho, že se jedná o dva samostatné nároky, byť oba jednotlivé nároky byly uvedeny pod jedním výrokem, a proto musel aplikovat právě

V usnesení ze dne 26. března 2009

sp. zn.

(dostupné on line in http://nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání ve věci uplatněné náhrady škody dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zdůraznil, že: "Omezení přípustnosti dovolání peněžitou částkou dle řádu platí obecně, tedy nejen pro věci týkající se náhrady škody dle "

Výše uvedené závěry v plné míře dopadají i na nyní projednávanou věc, neboť není rozhodující, že o nároku každého ze žalobců vůči stěžovateli bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že závěr dovolacího soudu v posuzované věci, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Přípustnost dovolání podle ustanovení proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Pro úplnost lze dodat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z tohoto hlediska je třeba k němu přistupovat.

K námitce stěžovatele, který z poučení uvedeném v rozsudku vrchního soudu dovozuje přípustnost dovolání v dané věci, lze uvést, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu důsledkem chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení soudu o opravných prostředcích (dovolání) může být zachování lhůty k podání opravného prostředku, nikoli přípustnost jinak nepřípustného opravného prostředku (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2003 sp. zn. , ze dne 14. května 2002 sp. zn. , ze dne 30. dubna 2002 sp. zn. a ze dne 5. září 2000 sp. zn. (dostupné on line in www.nsoud.cz a in ASPI a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. března 2011

sp. zn.

in http://nalus.usoud.cz).

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci Nejvyšší soud učinil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněnýchu a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci Nejvyšším soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 30. května 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu