Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 1 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (6)70219.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 1254/11
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. T. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem Plzeň, nám. T. G. Masaryka 25, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2011, čj. 14 Co 514/2010 - 557, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Plzni změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 7. 2010, čj. 99 P 599/2006 - 488, tak, že stěžovatel, jako otec, je povinen přispívat na výživu nezletilého R. částkou 5.000,- Kč měsíčně a na nezletilého F. částkou 4.000,- Kč měsíčně do každého 15. dne v měsíci k rukám matky, s účinností od 1. 11. 2009.
Stěžovatel nesouhlasí s argumentací krajského soudu v odůvodnění rozsudku, který sice přihlédl k tomu, že nastoupil do nového zaměstnání s průměrným čistým výdělkem 13.538,- Kč, ale na druhé straně připočítal i jeho cestovní náhrady, které dosahují měsíčního průměru 19.315,- Kč, takže vycházel z příjmu stěžovatele ve výši cca 30.000,- Kč měsíčně. Podle stěžovatele soud neměl obě položky sčítat, protože z charakteru cestovních náhrad je zřejmé, že se nejedná o příjem, ze kterého lze stanovit výživné. Stěžovatel se tak ocitl v situaci, kdy mu po odečtu výživného zbývá 4.538,- Kč na hrazení veškerých vlastních potřeb. Ve zmíněném rozhodnutí stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
Z přiloženého rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2011 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město, rozsudkem ze dne 30. 7. 2010, návrh stěžovatele na snížení výživného zamítl. Vyšel ze zjištění, že příjem stěžovatele neodpovídá jeho schopnostem a možnostem. Od nástupu k současnému zaměstnavateli si nehledal výhodnější zaměstnání, své hodnotné nemovitosti převedl bezdůvodně na svoji matku a leasingové splátky na auto na svoji přítelkyni, i když auto sám používá. Jedná se o kroky vedené snahou o snížení jeho majetkového potenciálu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zejména tvrdil, že jeho současné pracovní zařazení odpovídá získané kvalifikaci a svoji současnou finanční situaci nemůže nijak ovlivnit. Odvolací soud řízení doplnil zprávami o výdělku obou rodičů a konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, ale dospěl k nesprávným právním závěrům, pokud dovodil, že nejsou splněny předpoklady pro snížení výživného, za situace, kdy na straně stěžovatele došlo k výrazným změnám poměrů. Zjistil, že stěžovatel nastoupil dne 22. 9. 2009 do nového zaměstnání, kde vykonává obdobnou činnost jako předtím, nikoli však u zahraniční firmy, ale u menší firmy české. Tím u něj došlo k výraznému snížení mzdy. Při úvaze o výši výživného pro nezletilé děti dospěl odvolací soud k závěru, že nadprůměrné cestovní náhrady stěžovatele, který vykonává své služební cesty prakticky výlučně po ČR, dorovnávají jeho měsíční příjem a je tak možno vycházet z jeho příjmu ve výši cca 30.000,- Kč měsíčně. Těmto finančním možnostem odpovídá výživné pro staršího syna ve výši 5.000,- Kč a pro mladšího ve výši 4.000,- Kč měsíčně. Výše výživného reaguje i na skutečnost, že stěžovatel se s dětmi nestýká, neposkytuje jim žádná jiná plnění a jeho péče se v podstatě omezuje pouze na placení výživného.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu a staví tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Ústavní stížnost tedy směřuje k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný názor o přiměřené výši výživného pro nezletilé děti stěžovatele. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústav y ČR). Jeho posláním je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.
Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností rozhodnutí odvolacího soudu a zjistil, že se věcí důkladně zabýval, správně aplikoval příslušná ustanovení zákona o rodině a občanského soudního řádu . S námitkami stěžovatele se přesvědčivě vypořádal. Ve věci nebylo shledáno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by měla napravovat stěžovatelem tvrzená pochybení, tedy přepočítávat výši výživného stanoveného obecnými soudy pro jeho nezletilé děti. Každý rodič nese odpovědnost za zabezpečení svých dětí, zrozených z partnerského vztahu, a to i po jeho skončení.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu