Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2457/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 6. 2022, č. j. -44, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 3. 2022, č. j. -19, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené d (dále jen " ").

2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem řízení byla úprava výživy zletilého syna K.

3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu syna (dále též jen "žalobce") částkou ve výši 7 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 10. 2021 a se splatností vždy do každého 20. dne příslušného měsíce (výrok I.). Dále rozhodl, že dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2021 do 28. 2. 2022 v celkové výši 15 000 Kč je stěžovatel povinen synovi zaplatit v měsíčních splátkách po 1 000 Kč spolu s běžným výživným, a to počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení (výrok II.). Okresní soud pak ve zbylé výši zamítl návrh žalobce na zvýšení výživného až na částku 9 500 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 10. 2021 (výrok III.).

4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadeném výroku I., II., jakož i v nákladovém výroku IV. (výrok I.).

5. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, přičemž zásadní zásah do svých základních práv a svobod shledává "v postupu odvolacího soudu, který se rozhodl s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011,

sp. zn.

, zahrnout do příjmů stěžovatele cestovní náhrady, které pobírá od svého zaměstnavatele, a to co do výše jedné poloviny (5 951 Kč), a považovat tuto částku za čistý měsíční příjem stěžovatele." Dále rozporuje rovněž závěr týkající se výdělečných poměrů žalobce, které jsou dle jeho názoru ve skutečnosti vyšší.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.

8. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na zletilého syna, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž ústavněprávní rozměr, byť stěžovatel svou argumentaci zastřešuje odkazy na ustanovení y. Krajský soud a před ním též okresní soud ovšem své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.

9. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Tomuto požadavku krajský soud i okresní soud dostály, když z jejich rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídily. Krajský soud doplnil a zaktualizoval dokazování (srov. rozsudek krajského soudu, body 7-8) a důsledně posoudil majetkové poměry stěžovatele, i změnu poměrů na straně jeho syna (zahájení vysokoškolského studia). Obecné soudy též zohlednily závěry plynoucí z předchozí nálezové judikatury [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591)], z níž vyplývá, že "zletilý jedinec by měl být zásadně schopen se postarat sám o sebe, a důvod pro stanovení vyživovací povinnosti by proto měl být odůvodněn konkrétními okolnostmi daného případu. Úkolem soudů je proto vyjádřit se též k tomu, zda daný typ vzdělání představuje ještě přípravu na budoucí povolání, anebo jde již jen o nadstandardní doplňování znalostí bez této návaznosti." Obecné soudy v nyní posuzovaném případě neměly pochybnosti o tom, že žalobcovo studium takovou návaznost má, ostatně nerozporuje to ani stěžovatel. Co se týká stěžovatelovy námitky stran výdělečných poměrů jeho syna, Ústavní soud souhlasí s hodnocením krajského soudu, že tato nepřekračuje rámec pouhé spekulace (srov. rozsudek krajského soudu, bod 12).

11. Za případnou konečně Ústavní soud nepovažuje ani námitku týkající se zohlednění cestovních náhrad. Napadený rozsudek krajského soudu je totiž navzdory odlišnému názoru stěžovatele plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu (včetně stěžovatelem i krajským soudem odkazovaného usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 6. 2011), z níž vyplývá, že cestovní náhrady je obecně vzato možné zahrnout do příjmových poměrů povinného rodiče. Není přitom úkolem Ústavního soudu určovat, v jaké výši mohou být cestovní náklady takto "dotčeny". Je totiž vhodné připomenout, že vztah mezi , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a právní úpravou cestovních náhrad představuje toliko otázku výkladu a aplikace podústavního práva, do níž Ústavní soud nemíní zasahovat (přiměřeně srov. např. usnesení

sp. zn.

ze 14. 8. 2001, či usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2011). Pro zdejší soud je podstatné, že krajským soudem zvolené řešení nelze považovat za extrémní či nespravedlivé, ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti např. netvrdí, že by snad cestovní náhrady beze zbytku spotřebovával, a tudíž by neměly být započteny do jeho čistého příjmu. I kdyby tomu tak bylo - čistě hypoteticky - lze připomenout požadavek racionálního přístupu povinného k plnění vyživovací povinnosti (srov. ustanovení § 913 odst. 2 věta první, resp. cit. usnesení

sp. zn.

, v němž Ústavní soud aproboval úvahu obecných soudů, které v takovém případě posuzovaly, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu majetkového prospěchu, z nějž mohlo profitovat jeho dítě).

12. Na závěrech okresního a krajského soudu proto nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Jestliže stěžovatel přesto vyjadřuje nespokojenost, neboť se domáhal stanovení nižší vyživovací povinnosti, přičemž tento svůj argument zaštiťuje odkazem na právo na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že toto základní právo nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového arbitra", nikoliv však právem na vítězství v civilním řízení.

13. Zdejší soud současně považuje za vhodné připomenout, že napadené rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně" konečného a nezměnitelného, jak vyplývá z ustanovení , čehož si je ostatně stěžovatel vědom, což tedy znamená, že stěžovatel má možnost domáhat se snížení vyživovací povinnosti s ohledem na trvalou a podstatnou změnu poměrů.

14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu