Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1174/11

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. D. K., zastoupeného Mgr. Lenkou Urbanovou, advokátkou, se sídlem Vápencová 569/13, 147 00 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. , a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. , za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle ve formě účasti podle (dále jen " "). Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku.

Předmětného trestného činu se měl, stručně shrnuto, dopustit tím, že jako držitel zbrojního průkazu vědomě zanechal ve vozidle, jehož není majitelem, dvě střelné zbraně, které má registrovány na svoji osobu, ačkoliv obě podléhají registraci podle o střelných zbraních a střelivu, a tím umožnil spoluodsouzenému S. M., který není držitelem oprávnění nosit střelnou zbraň, aby převzal a měl v držení samonabíjecí pistoli zn. Tokarev vzor TT 33, a neztotožněné osobě, aby měla v držení samonabíjecí pušku vzor FSN01.

Stěžovatel má za to, že závěr o jeho vině není dostatečně důkazně podložen, zejména pak pokud jde o to, zda spoluobžalovaný M. s jeho zbraněmi nějakým způsobem manipuloval či je měl ve svém držení. Pachovou stopu a stopy daktyloskopické soud hodnotil zcela k tíži navrhovatele i druhého spoluobžalovaného bez ohledu na to, že tyto důkazy žádné závěry, ke kterým soud dospěl, neprokazovaly. Podotýká, že si je vědom zásady, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, tato je však prolomena tehdy, pokud jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (viz nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

).

Za nesprávné považuje stěžovatel to, že městský soud nevyhověl jeho návrhu na provedení výslechu svědků, kteří mohli objasnit, jakým způsobem se chovala osádka vozidla, zda někdo někomu podával nějaký předmět či nikoliv, eventuálně jaký předmět to byl. Rovněž pochybil tím, když nevyhověl žádosti navrhovatele, aby byl, byť se jednalo o řízení odvolací, ve věci vyslechnut.

Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na presumpci neviny a právo na nestranný a spravedlivý proces, což je v rozporu s , a a 2 d (dále jen " "), jakož i a 3, písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a a 95 y (dále jen " "). Napadená rozhodnutí navrhuje zrušit. Zároveň požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

II.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle o Ústavním soudu (dále jen " ") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci ústavní stížnosti spoluodsouzeného S. M., které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (usnesení

sp. zn.

in http://www.usoud.cz). V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.

Stejně jako ve věci

sp. zn.

Ústavní soud připomíná, že jej nelze, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů ( y), považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu, pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu pouze v případě, pokud by použitý výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Ústavní soud se tedy zaměřil na posouzení otázky, zda se v jeho věci obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), podle kterého orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Přitom zjistil, že odvolací soud řádně odůvodnil, proč stěžovatelem navrhované výslechy neprovedl (viz str. 7 jeho usnesení).

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o konkrétní důkazy, tvořící ucelený řetězec, což umožnilo zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, přitom vyložily v podobě, která poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu