Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3469/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Preslova 1269/17, Praha 5, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2010 č. j. -1447 a výroku III. rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 3. 5. 2010 č. j. -1359, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " "), právo rovnosti před zákonem dle y, právo rovného postavení účastníků řízení podle y, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip právní jistoty, právo na zákonnost dle , odst. 4 y a y a právo na ochranu základních práv mocí soudní dle y a y.

Stěžovatel upozorňuje na základní zásadu ovládající náhradu nákladů nesporného řízení, podle níž účastníci takového řízení zásadně nemají právo na náhradu nákladů řízení, a dále uvádí, že ustanovení věta za středníkem na daný případ nedopadá. Má za to, že v jeho věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry obecných soudů. Žádné důvody hodné zvláštního zřetele neexistují. Procesní aktivita stěžovatele byla motivována výhradně zájmem nezletilého, stěžovatel se na soud obrátil až po konzultaci s odborníky a jeho návrh byl z nemalé části úspěšný. Aplikace uvedeného ustanovení bezdůvodně zvýhodňuje matku nezletilého a stěžovatel má obavu, že v dalším řízení bude opět požadovat náhradu nákladů řízení. Pokud soudy spatřují důvody pro přiznání náhrady nákladů matce v opakovaných návrzích stěžovatele, domnívá se, že stejnému hledisku měly podrobit i procesní aktivitu matky. Uvádí přehled podaných návrhů otce i matky, což dle něj svědčí o tom, že oba rodiče využívají svých procesních práv ve stejné míře. Obecné soudy měly naopak zohlednit skutečnost, že to byla právě matka, která odvlekla nezletilého proti vůli otce z místa jeho trvalého bydliště a která dlouhodobě a bezdůvodně brání ve styku stěžovatele se synem a tento postoj stěžovatele nutí obracet se na soud. Napadené výroky v konečném důsledku poškozují nezletilého, neboť peněžní prostředky, které musí hradit matce na její náklady, nemůže použít pro syna. S odvoláním na ustanovení stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit mu náklady jeho zastoupení před Ústavním soudem ve výši 9.600,- Kč.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích byl zamítnut návrh stěžovatele na novou úpravu styku s nezl. V. (výrok I.), dále byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezl. V. do střídané péče matky a otce (výrok II.) a stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit matce náklady řízení (výrok III.). Nákladový výrok okresní soud odůvodnil ustanovením věta za středníkem , neboť přihlédl k tomu, že stěžovatel podal opakovaně ve velmi krátkých časových intervalech návrhy, v nichž neuvedl žádné nové podstatné skutečnosti s cílem změnit rozhodnutí, s nímž není spokojen a které nehodlá respektovat. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku I. změnil tak, že předchozí rozsudek, jímž byl upraven styk otce s nezletilým se mění tak, že ve všech případech upraveného styku končí tento styk v 18.00 hod a otec je nadto oprávněn stýkat se s nezletilým v sudých týdnech vždy v úterý od 15.00 hod do 18.00 hod. Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit matce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 7.694,- Kč. Obdobně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou dány okolnosti odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení matce, když nad rámec závěrů soudu I. stupně zohlednil i skutečnost, že stěžovatel byl se svými návrhy úspěšný pouze v nepatrné části.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např.

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole (srov. např.

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

).

V usnesení ze dne 29. 1. 2009

sp. zn.

Ústavní soud konstatoval, že možnost přiznat náhradu nákladů řízení, odůvodňují-li to okolnosti případu, ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, je relativně novým zákonným ustanovením, zavedeným novelou č. S ohledem na to je judikatura obecných soudů speciálně k tomuto institutu značně kusá a názory nauky nejednotné. Zatímco podle jednoho názoru je okolností případu především výsledek řízení a pak také okolnosti, za nichž řízení začalo a které ovlivnily jeho průběh (viz Bureš, j. a kol.: . Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 661), podle druhého naopak důvodem pro výjimečné přiznání náhrady není samotný výsledek řízení, nýbrž okolnosti konkrétního případu, které zákon (ani jeho komentář) nijak blíže nevymezují (viz Winterová, A. a kol.: s vysvětlivkami a judikaturou, 3. aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2007. Linde Praha, 2007, str. 321). V uvedeném usnesení však Ústavní soud zdůraznil, že výklad podústavních předpisů je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Své závěry však musí srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní, odůvodnit.

Této povinnosti napadená rozhodnutí dostála. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, je v souladu s řádně vyloženo, v jakých okolnostech soud spatřoval důvody pro přiznání náhrady nákladů matce nezletilého.

Stěžovateli přitom nelze přisvědčit v jeho tvrzení, že žádné takové okolnosti neexistují, resp. že soudem zjištěné okolnosti nemají oporu ve skutkových zjištěních. Je sice pravdou, že stěžovateli bylo v určitých jeho požadavcích odvolacím soudem vyhověno, avšak ve srovnání se značným rozsahem jeho návrhů se tak stalo pouze v jejich nepatrné části. Vedle toho však soudy přihlédly i k okolnosti, že stěžovatel opakovaně ve velmi krátkých intervalech podal návrhy, v nichž neuvedl žádné nové podstatné skutečnosti, a to s cílem změnit soudní rozhodnutí, s nímž není spokojen a které zřejmě nehodlá respektovat. Nejde přitom o libovůli soudů, jak tvrdí stěžovatel, neboť uvedený závěr má oporu ve skutkových zjištěních. Přestože o úpravě styku s nezletilým bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 3. 2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2009 (který nabyl právní moci dne 27. 8. 2009), stěžovatel již dne 5. 1. 2010, tedy po uplynutí čtyř měsíců, podal nový návrh na úpravu styku, který byl zamítnut s odůvodněním, že nedošlo k žádné podstatné změně poměrů. Další návrh na novou úpravu styku a na střídavou péči stěžovatel podal již 25 dnů po zamítnutí jeho předchozího návrhu a opět v něm neuvedl žádné nové skutečnosti, které by již v předchozím řízení nebyly řešeny. Jak poukázal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, ani doba, která uplynula od doby posledního rozhodnutí o úpravě styku, není dlouhá, a proto ani v důsledku běhu času nemohlo dojít k žádné zásadní změně poměrů ve smyslu ustanovení § 28 zákona o rodině. Pokud právě v těchto okolnostech, vztahujících se nikoli k obecné procesní aktivitě stěžovatele v řízení o výkonu rodičovských práv a povinností, ale k jeho opakovaným bezdůvodným návrhům na novou úpravu styku s nezletilým a jejich negativním důsledkům, soudy spatřovaly důvody pro postup dle věta za středníkem z ústavního hlediska nelze jejich postupu nic vytknout.

Řádně odůvodněný právní závěr obecných soudů, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jejich volné úvahy, Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat, neboť jak již bylo řečeno, je to právě obecný soud, který musí s přihlédnutím ke specifiku věci rozhodnout, zda konkrétní okolnosti odůvodňují, aby byla náhrada nákladů řízení podle ustanovení části věty za středníkem přiznána.

Lze tedy uzavřít, že napadená rozhodnutí neporušují žádné z ústavních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatele, aby náklady na jeho zastoupení zaplatil stát (viz ustanovení ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu