Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 303/11

Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. A. I., zastoupeného JUDr. Romanou Křenkovou, advokátkou, AK Vladislavova 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 8. 2009 č. j. -36 a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010 č. j. -59 a Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. -76 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2009 č. j. -36 shledal stěžovatele vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle ustanovení § 201 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil skutkem ve výroku rozsudku popsaným. Soud vysvětlil, že ačkoli kvůli neprovedení odběru krve nebyla zjištěna přesná hladina alkoholu v krvi stěžovatele, byl stěžovatel ovlivněn alkoholem v míře převyšující jedno promile a byl tedy nezpůsobilý řídit motorové vozidlo, o čemž svědčí doznání stěžovatele o předchozí konzumaci alkoholu, výsledek dechové zkoušky a výpovědi zasahujících policistů. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2010 č. j. -59 stěžovatelovo odvolání zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2010 č. j. -76 dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel namítá, že nebyl proveden důkaz krevní zkouškou, a to bez jakéhokoli odůvodnění, v důsledku čehož jeho skutek nebyl dostatečně důkazně podložen, což má vliv i na právní kvalifikaci jeho jednání.

Předseda senátu Okresního soudu Praha-východ ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dodal, že si není vědom toho, že by stěžovatel byl jakýmkoliv způsobem zkrácen na některém ze svých procesních práv.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu,

sp. zn.

). Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z a násl. y, jakož i z y. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nález

sp. zn.

, Sb.n.u., sv. svazek 3, s. 257). Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením § 125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, pročež je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly k vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými stranami řízení.

Klíčovým momentem pro kvalifikaci stěžovatelova jednání jako trestného činu dle ustanovení § 201 trestního řádu bylo zjištění, že stěžovatel řídil osobní automobil ve stavu, který způsobilost řídit vylučoval. Tomu koresponduje i judikatorní závěr obecných soudů, že soudní praxí vytvořenou hranici jednoho promile alkoholu v krvi nelze při rozhodování o vině aplikovat mechanicky, neboť u některých osob i menší množství alkoholu může vyvolat nezpůsobilost řídit motorové vozidlo; tudíž ani informace o přesném množství zjištěného alkoholu v krvi nemusí být sama o sobě dostačující pro závěr o vině či nevině pachatele. Přestože ve stěžovatelově věci nebyl proveden důkaz krevní zkouškou, a nebylo tak zjištěno přesné množství alkoholu v jeho krvi, všechny ostatní provedené důkazy na sebe logicky navazují a tvoří dostatečně pevný a nezpochybnitelný podklad pro závěr o nezpůsobilosti stěžovatele řídit motorové vozidlo a tedy o stěžovatelově vině. Myšlenkový postup obecných soudů při provádění a hodnocení důkazů vedoucí k závěru o jeho vině se opírá o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. dostupná na www.nsoud.cz), nevykazuje známky neodůvodněného vybočení ze stabilizované a předvídatelné rozhodovací praxe obecných soudů, je soudy přesvědčivě odůvodněn a ani netrpí jiným ústavněprávně relevantním deficitem.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu