Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
69661.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 280/11
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem Plzeň, Rooseveltova 16, proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu v Praze ze dne 10. 11. 2000, čj. 1151/2000-NBÚ/PFO-1, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2001, čj. 11 C 108/2000 - 19, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2001, čj. 19 Co 491/2001 - 30, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2010, čj. 23 Cdo 3189/2010 - 61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o jeho bezpečnostní prověrce. Je totiž přesvědčen, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústav y ČR a dále čl. 2 odst. 2 , čl. 26 odst. 1 , čl. 36 odst. 1 , 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d.
V ústavní stížnosti uvedl, že je ve služebním poměru příslušníka Policie ČR a v roce 1992 byl jmenován vyšetřovatelem Krajského úřadu vyšetřování v Plzni. Byl podroben bezpečnostní prověrce, na jejímž základě mu bylo dne 2. 11. 2000 předáno oznámení Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ"), že nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení ve smyslu § 18 zákona č. 148/1998 Sb. , o ochraně utajovaných skutečností. Proti tomuto oznámení podal stížnost, které nebylo vyhověno. Poté podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 návrh, aby NBÚ dodržel povinnost provést v rámci bezpečnostní prověrky II. stupně bezpečnostní pohovor. V době rozhodování obecných soudů platilo ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. , které kogentně stanovilo povinnost provést bezpečnostní pohovor, kterého se stěžovatel v průběhu celého řízení domáhal, ale který s ním proveden nebyl. Se svým požadavkem neuspěl ani v řízení před obecnými soudy.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že NBÚ, oznámením ze dne 22. 9. 2000, sdělil stěžovateli, že k jeho osobě byla provedena bezpečnostní prověrka II. stupně, kterou bylo ověřeno, že nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení podle § 18 zákona č. 148/1998 Sb. , o ochraně utajovaných skutečností. Proti tomuto oznámení podal stížnost, kterou ředitel NBÚ zamítl. Následnou žalobu stěžovatele, kterou požadoval, aby žalovanému NBÚ byla uložena povinnost provést s ním, v rámci bezpečnostní prověrky II. stupně, bezpečnostní pohovor, Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl. Zamítavý rozsudek odůvodnil tím, že podle § 73 zákona č. 148/1998 Sb. , rozhodnutí, opatření a jiné úkony podle tohoto zákona nepodléhají soudnímu přezkumu, s výjimkou rozhodnutí o pokutách. Osvědčení ani rozhodnutí o provedení bezpečnostního pohovoru tedy soudnímu přezkumu nepodléhá. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena NBÚ.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Potvrdil závěry soudů obou stupňů, že se jedná o věc, která nespadá do pravomoci soudů ve smyslu § 7 odst. 1 OSŘ . Poukázal na příslušná (již výše citovaná) ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. a uzavřel, že v dané věci nejde o spor či jinou právní věc, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů a nejde ani o věc, o níž by zákon stanovil, že ji projednávají soudy podle § 7 odst. 3 OSŘ . Soudy nemají pravomoc rozhodovat o správnosti postupu NBÚ v této věci a nemají pravomoc mu postupem podle § 80 písm. b) OSŘ ukládat určitý postup v řízení o vydání osvědčení. Opravným prostředkem proti nevydání osvědčení je stížnost podle § 75 zákona č. 148/1998 Sb. , kterou stěžovatel neúspěšně podal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti prosazuje svůj vlastní právní názor, aniž by přinesl relevantní argumenty proti právnímu závěru soudů o nedostatku jejich pravomoci. Podstata ústavní stížnosti tedy spočívá v polemice stěžovatele s označeným rozhodnutím NBÚ v jeho věci a s právními závěry soudů prvního a druhého stupně, nakonec i Nejvyššího soudu, za použití stejných argumentů, jaké použil již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. To však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústav y ČR).
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti předmětného řízení nelze než konstatovat, že obecné soudy obou stupňů po právním posouzení návrhu stěžovatele učinily právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a které jsou v souladu s obecným právem. Soudy obou stupňů i Nejvyšší soud se věcí důkladně zabývaly, správně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku , občanského soudního řádu i zákona č. 148/1998 Sb. Zabývaly se i všemi námitkami stěžovatele a dostatečně se s nimi vypořádaly. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud zmíněné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu