Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 768/11

Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky Z. F., zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Hradbách 3, Ostrava - Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -56 ze dne 10. 1. 2011 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. -39 ze dne 24. 8. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 14. 3. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") č. j. -39 ze dne 24. 8. 2010 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalovanému L. F. (dále jen "vedlejší účastník") o výživné rozvedené manželky ve výši 2.000,- Kč měsíčně za období od 8. 2. 2010 do 31. 7. 2010 (výrok I.) a současně byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 10.160,- Kč (výrok II.). Proti výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. -56 ze dne 10. 1. 2011 tak, že rozsudek okresního soudu v napadené části jako věcně správný potvrdil.

Usnesení krajského soudu a výrok II. rozsudku okresního soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, v níž namítala, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "). Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení neaplikovaly ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), dle nějž je možno náhradu nákladů řízení výjimečně nepřiznat, existují-li důvody hodné zvláštního zřetele. Obecné soudy dle stěžovatelky dostatečně nezohlednily její sociální a majetkovou situaci, a to zejména ve srovnání se situací vedlejšího účastníka, a ani nepřihlédly ke složitým poměrům a okolnostem, za nichž byla žaloba podána. Stěžovatelka dále odkázala na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

a navrhla, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. -56 ze dne 10. 1. 2011 a výrok II. rozsudku okresního soudu č. j. -39 ze dne 24. 8. 2010 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k jejímu meritornímu projednání.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001

sp. zn.

, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení , které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 79, str. 165).

V nyní projednávané věci jak okresní, tak i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů k aplikaci předmětného ustanovení nepřistoupily, přičemž se řádně vypořádaly se všemi argumenty, které stěžovatelka v této souvislosti vznesla. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním názorem obecných soudů neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.

Prostřednictvím ústavní stížnosti založené na polemice s názorem obecných soudů na aplikaci ustanovení stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu