Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 839/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Statutárního města Karviná, se sídlem Karviná-Fryštát, Fryštátská 72/1, zastoupeného JUDr. Dagmar Soukenkovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Čs. Legií 1364/20, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 15. října 2009 č. j. -11, výrokové části III. a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2009 č. j. -22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být podle jeho tvrzení zasaženo do jeho základního práva vlastnit majetek dle d (dále jen " "). Stěžovatel má za to, že v řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo, nebyl respektován y (dále jen " "), čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle y.

II.

Z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 15. října 2009 č. j. -11 zastavil nařízenou exekuci oprávněného stěžovatele proti povinnému, a to pro peněžité plnění představující pokutu uloženou dle , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a stěžovateli uložil zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 7 735,- Kč (výrok III.). Důvodem k zastavení exekuce bylo podání stěžovatele, který navrhl exekuci zastavit, neboť "právo na výkon předmětného exekučního titulu zaniklo" ( ). Stěžovatel však nesouhlasil s uloženou povinností zaplatit náklady exekuce a proto podal proti výroku III. odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 16. prosince 2009 č. j. -22 rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části potvrdil jako věcně správné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů jsou v rozporu se zákonem a vyslovil nesouhlas s jejich závěry, že je to on, který vůči povinnému či soudnímu exekutorovi procesně odpovídá za to, že exekuční titul bude vykonatelný po celou dobu exekučního řízení a že zavinil zastavení exekuce. Podle tvrzení stěžovatele nelze spatřovat zavinění na jeho straně za situace, kdy zhruba 10 měsíců po zahájení řízení pozbyl exekuční titul vykonatelnosti a na konkrétní průběh exekučního řízení neměl vliv a měl by to být naopak povinný, který by měl být zavázán k povinnosti náhrady nákladů exekuce.

III.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů exekuce v případě zastavení exekuce ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval. Na posuzovanou věc, tedy na procesně právní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem, se vztahuje ustanovení o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v jehož větě prvé je stanoveno, že "dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil". Výše odměny exekutora a náhrada hotových výdajů jsou pak upraveny v ustanovení a prováděcí , o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění

Ústavní soud opakovaně judikoval, že v zásadě nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y. Z tohoto principu vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti. Posláním Ústavního soudu tedy není, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti (článek 83 y) v každém jednotlivém případě posuzoval míru zavinění oprávněného či povinného na zastavení exekuce tak, jak byla provedena oběma obecnými soudy. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře respektuje, že k výkladu norem podústavního práva jsou povolány především obecné soudy, které nejsou zbaveny povinnosti interpretovat tyto normy ústavně konformním způsobem.

Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V interpretaci aplikovaných ustanovení exekučního řádu a prováděcí vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora ani v závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

K argumentaci stěžovatele tvrzením, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho práva vlastnického, jehož stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje y, Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že nemůže jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se pak nelze této ochrany dovolávat v případě uložené povinnosti k náhradě nákladů exekuce.

Ústavní soud nadto konstatuje, že vzhledem k výši částky nákladů exekuce lze věc v rovině ústavněprávního přezkumu označit jako bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. října 2009

sp. zn.

dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze pak samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 14. března 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu